Dnešním ránem se začíná naše cesta na východ - zpět domů. Přímo rozhodně nepojedeme. Ještě si to náležitě užijeme, čemuž přispívá i nádherné počasí.
Motor Barborky zahříváme ve výjezdu na Reschenpass. Loučíme se se zatopenou věží kostela a po italské SS40 sjíždíme četnými zatáčkami do vesničky Glorenza. Ujeli jsme jen pár kilometrů, ale pod záminkou zastávky na ranní kávu parkujeme v historickém centru, které je proslulé svými podloubími a malebnými uličkami.
Po této kulturní pauze vyrážíme dál. Ruce chytají divný tik u odbočky na Passo dello Stelvio, ale na to už dnes není čas. Pokračujeme na Merano a dále přes SS44 do San Leonardo di Passiria. Z tohoto městečka vedou silnice do dvou nádherných průsmyků. Passo Giovo a Passo Rombo, nebo-li Timmelsjoch. A to je právě naším cílem. Nejdříve ale zastavujeme hned za kruhovým objezdem v naprosto luxusní pizzerii. U oběda nás napadá, že bychom nemuseli vyjet po normální cestě, ale chceme zkusit starou přístupovou cestu k průsmyku, která se s novou setká o pár kilometrů dál v Moso in Passiria. A udělali jsme dobře. Uzounká cesta široká sotva na auto hned prudce stoupá, vlní se lesem, přeskakuje pastviny, aby prudkým klesáním do údolí skončila na křižovatce v Mosu.
Výhledy z cesty jsou již tradičně naprosto úchvatné.
Napojujeme se na tradiční cestu vedoucí do průsmyku Passo Rombo. Ta je známa mnoha vlhkými tunely ve své spodní části.
Postupně se dostáváme nad pásmo lesů. Timmelsjoch je již na dohled. Zbývá "jen" pár set výškových metrů a velké množství parádních zatáček. To nejde si neužít. Osobně považuji Passo Rombo za jedno z nejhezčích v Alpách.
Chvilku po našem příjezdu na parkoviště přijíždí postarší pán na krásném GoldWingu. Z legrace říkám: "No, doufám, že to pán nepoloží. Tohle bych opravdu zvedat nechtěl.". A o pár vteřin později už mnohaset kilovou Hondu zvedáme ze silnice a pána vytahujeme ze sněhu. Naštěstí vše zachránily padáky, takže pán i motorka byly v pořádku. Musím říct, že i ve třech jsme měli co dělat.
Odcházíme si udělat zasloužené vrcholové foto.
Parkoviště se začíná plnit spoustou dalších motorkářů. Myslím, že je čas vyklidit pozice. Rakouská strana průsmyku není technicky tak náročná, ale jízdně je parádní a pohodová. A stále je na co se dívat. Zejména pro baťůžky je proto velmi atraktivní.
Blížíme se k mýtnici. Za průjezd s motorkou se platí 12 EUR. Cesta je zařízlá do úbočí strmého údolí. Shlížíme směrem k Sőldenu. Doufám, že tam dojedeme. Už nějakou dobu mi Barborka dává oranžovou kontrolkou najevo, že má hlad.
V těchto kopcích bych nerad vypínal motor a držel vše na brzdách ☺. Nakonec vše dobře dopadá. Na pumpě nám zbývá v nádrži více než litr a půl paliva. Spotřeba BMW i v horských pasážích a plném zatížení nepřekračuje 4,3 l/100 km, což považuji za naprosto úžasné.
Vracíme se kousek zpět na odbočku k Ötztaler Gletscherstrasse. Další nádherná horská cesta k úbočí Ötztalerského ledovce. Silnice stoupá v šestnácti procentním stoupání z 1400 do 3000 metrů. 26 kilometrů koncentrovaných zážitků.
Opět platíme mýto. Poprvé zažívám, že se mýtné liší v závislosti, kolik lidí na motorce jede. Projíždíme kolem stáda krav a už si to kroutíme vzhůru.
Přidává se i nádherný výhled na ledovec, který na nás dýchá svou zimu.
Ve vrchní části je z počátku podél cesty, později i na ní sníh. A v této chvíli dochází Barborce s našimi dobrodružnými pokusy trpělivost. Přední kolo zlehka opírá o sněhovou závěj a posílá nás obloukem do sněhu. To prý, abychom se trošku zchladili a přestali dělat blbosti. Sama, protože je dáma, čeká zlehka opřená kufrem o sníh a zřejmě se dobře baví. A my vlastně také. Chechtáme se na celé kolo.
Nu dobrá. Fotka z parkoviště a míříme zpět do údolí, do teplejších vrstev.
Náš další postup údolí 186kou zpomalují častá dopravní omezení a poměrně hustý provoz. V údolí Innu kopírujeme dálnici po staré silnici č. 171 do Mőtzu. Zde hlavní opouštíme a krátkou spojkou se napojujeme na cestu vedoucí do Fernpassu. Rychlé zatáčky nás přivádí k jezeru Fernsteinsee s nádherným zámkem.
Za průsmykem ještě zastavujeme na vyhlídce nad jezerem Blindsee s nerušeným výhledem na alpský masiv Wetterstein s nejvyšší horou Německa - Zugspitze.
Blíží se podvečer a my sjíždíme po krásné silnici do Garmisch-Partenkirchenu. Majka objevuje neuvěřitelné ubytování v místním hotelu Ramada. Den tak zakončujeme relaxací v hotelové sauně a wellnesu.
0 komentářů:
Okomentovat