10 dní na západě - 5. den

     Je tu pátý den našeho putování u západních sousedů. Plán dnešní cesty obsahuje návštěvu šesti významných horských průsmyků v blízké Itálii a Švýcarsku. Čeká nás náročný den, a tak ráno vstáváme o něco dřív než obvykle. 

     Začínáme pěkně zvolna. Nedaleko od Nauders je první průsmyk dnešního dne - Reschenpass. Ten tvoří hranici mezi Rakouskem a Itálií. Místo našeho ubytování je od vrcholu průsmyku jen pár kilometrů, a tak se Barborka sotva zahřeje a už jsme tu. Samotný vrchol tohoto průsmyku není až tak výjimečný, ale stejně jako všichni ostatní parkujeme kousek za ním u jezera Lago di Resia. 

     Jedná se o uměle vytvořené jezero, z jehož hladiny ční věž zatopeného kostela. Tak o tom alespoň píší místní průvodci. Pravda je o něco méně romantická. Věž tu skutečně je, ale kostel nikoliv. Ten je utopen hluboko v jezeře. Italové pouze odňali jeho věž a přemístili jí do "bazénku" s regulovanou hladinou vody. Zde připomíná několik zatopených vesnic, které byly jezerem zaplaveny.

     Ať už je pravda o kostelu jakákoliv, místo je to nádherné, a když ještě vyjde počasí stejně jako nám, člověk zde dokáže strávit mnoho času. Nám však harmonogram velí pokračovat, a tak se vydáváme dál (v italském provozu) směrem Spondigna. Jakmile silnice opouští průsmyk a začíná klesat do údolí, objevují se před námi Dolomity.

     Překvapuje nás, kolik je na vrcholcích ještě sněhu. Nicméně na nás svítí sluníčko a užíváme si pohody na suchých silnicích. Kolem cesty obdivujeme různé památky. Hrady, tvrze, ale i památníky připomínající osudy padlých vojáků za obou světových válek.

     Z SS40 odbočujeme na SS38, která nás přivádí do městečka Prato Allo Stelvio. Zde je pomyslný začátek cesty na patrně nejznámější italský průsmyk - Passo della Stelvio. Skutečný strmý výstup začíná až o pár kilometrů dál. Krátce zastavujeme, abych připevnil kameru na helmu a jdeme na to. Čeká nás 26 kilometrů se stoupáním až 15%. Když se nám poprvé otevře výhled na četné zákruty šplhajících až na vrchol, tají se nám dech.

     Passo della Stelvio je druhé nejvyšší silniční sedlo v Alpách a nejvyšší v Itálii. Na jeho vrchol (od východu) vede 60 serpentin, z toho 48 je číslovaných. Uvádí se, že o víkendech, kdy je zde poměrně hustý provoz, spadne v průměru každou minutu jeden motorkář. A není o co stát. Svodidla jsou buď nízká, anebo chybí úplně. Aspoň nebrání parádním výhledům.

     Ale toto sedlo není jen o motorkářích. Skutečnými hrdiny jsou zde cyklisté. Sice jsme nezažili etapu Giro di Italia, kdy sem vyjíždí více než 8000 cyklistů současně, ale i tak jich potkáváme nepočítaně. Mají náš obdiv. Výjezd trvá těm lepším cca 4 hodiny. Barborka to dala i s námi na hřbetě za čas osminový.

     Vrcholu ve výšce 2.758 m.n.m. dosahujeme těsně po půl dvanácté bez ztráty kytičky. 

     Je pravda, že Stelvio je technicky náročný pass, ale jeho problém osobně nevidím v jízdě samotné, ale v provozu, kdy si do zatáček někteří řidiči najíždějí bez ohledu na provoz v protisměru. Ukázkovou jízdu tak předvádí Holanďané, kteří vždy před zatáčkou počkají, pustí řidiče naproti a teprve pak sami v klidu projedou. Kde se to u nich naučili?

     Parkujeme na malém parkovišti před hotelem a pěšky se vydáváme ještě o pár výškových metrů výš do oblíbeného restaurantu Tibet. Řídký vzduch se projevuje a tak funíme jak parní lokomotivy.

     Dáváme si zasloužený oběd a kocháme se nádherným výhledem. Počasí nám vyšlo opravdu neuvěřitelně. Po zákusku v podobě domácího jablečného závinu se vracíme k Barborce, kupujeme ještě samolepku na památku a vyrážíme na západní stranu průsmyku. Ta je méně frekventovaná a asi i méně technicky náročná. Přesně nevím, ale mně se výsledně líbila jízdně i výhledy víc.

     Míjíme odbočku do Švýcarska přes Umbrailpass. Sem se snad podíváme zítra. Nyní pokračujeme prudkým klesáním do Bormia. Celkově má tato část sedla 21,5 km při klesání 12,5%.

     Z Bormia nás vede silnice č. SS300 na další lahůdku italských alp - Passo di Gávia. To je úplně jiné, než Stelvio. Počáteční stoupání vede lesem po parádní a úzké silnici. Jakmile se vyjede nad pásmo stromů začínají rychlejší, otevřené zatáčky, kterými se dá pěkně uhánět až na vrchol. 

     My máme výjezd okořeněn ještě jedním zážitkem. Přesně na začátku passa dojíždíme skupinu německých hustokrutých "rádobyharlejářů". Jejich předjetí není moc jednoduché. Hlavně jízda jedné (patrně) motorkářky jakýkoliv pokus značně komplikuje. Proč píšu patrně? Typuji podle absence velkého kníru. Dlouhé vlasy a náušnice po ramena totiž mají všichni. Tato dáma jedoucí na "Glajdě" od HD má problém vejít se do zatáček a když už zákrutu vybere, tak chytá balanc od pravého k levému pangejtu až do další zatáčky. Její jízdní styl také zaujímá za ní jedoucí jezdce skupiny. Před každou zatáčkou je tak překvapí brzdící motorky před nimi, že to vypadá pokaždé na krásnou bouračku. O pískající gumy opravdu není nouze. Na tohle nemám nerva. Barborko, kopneme do vrtule, ne? Počkáme si za zatáčku a pak už to jde. Jednička, plnej, dvojka, plnej. Brždění do zatáčky. Tohle si třikrát zopakujeme a jsme před celou skupinou. Ne nadarmo motor v Barborce pochází ze stejné továrny, která vyrábí letecké motory :-). A dále už si to zase úžasně užíváme.

     Passo di Gávia je oprávněně považováno za jedno z nejhezčích pass, které se v této oblasti nachází. I druhá (jižní) strana je nádherná.

     Sjíždíme do Edola a trošku zrychlujeme po údolní SS39 na další průsmyk Passo del Aprica. To nás moc nenadchlo. Spousta stavebních uzávěrek a ani jinak ničím výjimečné. Příště bychom určitě dali přednost méně známému, ale krásnému Passu Mortirolu. 

     Jsme v Tiranu. Zde vidím u cesty část starého historického mostu. Zákaz nikde není, a tak v mžiku parkujeme Barborku na mostě a děláme dokumentární fotku.

     Je to tak. Náš pohled i na fotografii se ubírá směrem další cesty - Poschiavo a tím opět Švýcarsko. To se nám hned po přejezdu hranic představuje jako království železnic. Koleje tu můžeme najít i na místech, kam je problém se dostat pěšky. To ale dnes není náš případ. Vychutnáváme si proto souznění železnice s přírodou u Lago di Poschiavo.

     Pomalu se blížíme k další "horské etapě". Passo del Bernina. Švýcarské passy jsou úplně jiné, než italské. Mnohem otevřenější, rychlejší a s dokonalým povrchem. Svezení je opravdu velká paráda. K tomu přispívá i velmi malý provoz. 

     Brzy tak zastavujeme na vrcholu a užíváme si panoramat švýcarských hor. 

     Obdivujeme i klikatící se trasu známého Bernina Expressu.

     Hlouběji do Švýcarska dnes pokračovat nebudeme. Otáčíme se zpět a u Lago Bianco odbočujeme směr Itálie a hraniční průsmyk Passo Forcola. Velká legrace nastává s navigací. Ta nezná krátký (cca 50 metrů) úsek u hraničního přechodu a tak nabádá k objízdné trase o délce 150 km. Víme své. Však ona si to za chvilku přepočítá. 

     Něco se děje. Koukám, zda nejedeme po červeném koberci, ale stále normální šedá silnice. Tak proč za každou zatáčkou čekají spousty fotografů a při našem průjezdu je to jak na tiskové konferenci? Pravdu se dozvídáme za chvilku. My slavní opravdu nejsme. Jede se zde závod historických vozidel. Vskutku skvostné kousky.

     Přijíždíme do Livigna. Toto italské město je zajímavé tím, že se nachází v bezcelní oblasti. Barča si tak může pochutnat na benzínu za 30,- Kč/litr. My bereme za vděk klasickou italskou pizzou. Z terasy místní restaurace máme nádherný výhled na podvečerní krajinu.

     Slunce se pomalu sklání k horizontu a nám zbývá posledních pár desítek kilometrů do cíle. U Lago di Livigno platíme 10 EUR za průjezd dlouhým tunelem, který nás dostane na švýcarskou stranu hor. Provoz je jednosměrný, a tak musíme čekat, než nás semafor pustí dovnitř. 

     Do Nauders pokračujeme po nádherně točité silnici č. 27 a na závěr si ještě střihneme výjezd na Norbertshöhe přímo nad místem našeho ubytování. To byla krásná tečka za dalším vydařeným dnem.