10 dní na západě - 9. den

 

     Po fantastické snídani sedáme na Barborku, abychom popojeli pár kilometrů k olympijskému stadionu v Garmisch-Partenkirchenu.

     Naším cílem není prohlídka stadionu, ale jeden z přírodních skvostů této oblasti - soutěska Partnachklamm. Ta vznikla vymíláním měkkého pískovcového podloží silným proudem potoku Partnach. Procházka o délce cca 3 km nám zabrala necelou hodinu.

 

 

 

 

     Jak Majka vtipně podotýká, rozhodně nic pro klaustrofobiky.

 

 

     Opouštíme Ga-Pa a po pohodové rychlostní komunikaci E533/2 směřujeme k B11, která nás přivádí k jezeru Walchensee.

 

 

     Úžasná "kroucenice" přes vrch Kesselberg nás dovádí k dalšímu krásnému jezeru Kochelsee.

 

 

     Obloha se začíná zatahovat a ve směru jízdy jsou temná mračna. Přichází mi i SMSka s odpolední výstrahou pro oblast Salzburska na silné bouřky s možností krup. Zatím se nám jede velice dobře, ale přeci jen. Neříká se, v nejlepším přestat? A završit výlet dvěma dny v dešti? Padá rozhodnutí. Zbytek Deutsche AlpenStrasse a oblast Berchtesgadenu si necháme na výlet k Orlímu hnízdu.

     Opouštíme plánovaný itinerář. Odbočujeme na Holzkirchen a zde najíždíme na dálnici. Začínáme vytvářet dálniční placku na pneumatice při více než tři sta kilometrech, které nás dělí od domova.

 

 





 

     Po cestě projíždíme několik přeháněk a největší bouřku přečkáváme u našich kamarádů u Plzně. Když se pak koukáme na záběry z meteoradaru, asi jsme zkrácením výletu udělali dobře. Nicméně, když GPSka ukazuje posledních 15 minut do cíle, napadá mě, že už jen čtvrt hodiny a končí další báječná motodovolená. Uteklo to strašně rychle.

     Po osmé večer parkujeme motorku v garáži. Po téměř třech tisících kilometrech jsme v pořádku doma. Viděli jsme toho opravdu hodně a poznali spoustu nových míst. Poklona určitě patří naší Barborce - BMW F800GS, která nás vozila po dálnicích, okreskách, horských průsmycích i šotolinových cestách bez jakéhokoliv zaváhání.

 

 

10 dní na západě - 8. den

     Dnešním ránem se začíná naše cesta na východ - zpět domů. Přímo rozhodně nepojedeme. Ještě si to náležitě užijeme, čemuž přispívá i nádherné počasí.

     Motor Barborky zahříváme ve výjezdu na Reschenpass. Loučíme se se zatopenou věží kostela a po italské SS40 sjíždíme četnými zatáčkami do vesničky Glorenza. Ujeli jsme jen pár kilometrů, ale pod záminkou zastávky na ranní kávu parkujeme v historickém centru, které je proslulé svými podloubími a malebnými uličkami.

 

     Po této kulturní pauze vyrážíme dál. Ruce chytají divný tik u odbočky na Passo dello Stelvio, ale na to už dnes není čas. Pokračujeme na Merano a dále přes SS44 do San Leonardo di Passiria. Z tohoto městečka vedou silnice do dvou nádherných průsmyků. Passo Giovo a Passo Rombo, nebo-li Timmelsjoch. A to je právě naším cílem. Nejdříve ale zastavujeme hned za kruhovým objezdem v naprosto luxusní pizzerii. U oběda nás napadá, že bychom nemuseli vyjet po normální cestě, ale chceme zkusit starou přístupovou cestu k průsmyku, která se s novou setká o pár kilometrů dál v Moso in Passiria. A udělali jsme dobře. Uzounká cesta široká sotva na auto hned prudce stoupá, vlní se lesem, přeskakuje pastviny, aby prudkým klesáním do údolí skončila na křižovatce v Mosu.

 

     Výhledy z cesty jsou již tradičně naprosto úchvatné.

     Napojujeme se na tradiční cestu vedoucí do průsmyku Passo Rombo. Ta je známa mnoha vlhkými tunely ve své spodní části.

     Postupně se dostáváme nad pásmo lesů. Timmelsjoch je již na dohled. Zbývá "jen" pár set výškových metrů a velké množství parádních zatáček. To nejde si neužít. Osobně považuji Passo Rombo za jedno z nejhezčích v Alpách.

     Chvilku po našem příjezdu na parkoviště přijíždí postarší pán na krásném GoldWingu. Z legrace říkám: "No, doufám, že to pán nepoloží. Tohle bych opravdu zvedat nechtěl.". A o pár vteřin později už mnohaset kilovou Hondu zvedáme ze silnice a pána vytahujeme ze sněhu. Naštěstí vše zachránily padáky, takže pán i motorka byly v pořádku. Musím říct, že i ve třech jsme měli co dělat.
     Odcházíme si udělat zasloužené vrcholové foto.

     Parkoviště se začíná plnit spoustou dalších motorkářů. Myslím, že je čas vyklidit pozice. Rakouská strana průsmyku není technicky tak náročná, ale jízdně je parádní a pohodová. A stále je na co se dívat. Zejména pro baťůžky je proto velmi atraktivní.

 

     Blížíme se k mýtnici. Za průjezd s motorkou se platí 12 EUR. Cesta je zařízlá do úbočí strmého údolí. Shlížíme směrem k Sőldenu. Doufám, že tam dojedeme. Už nějakou dobu mi Barborka dává oranžovou kontrolkou najevo, že má hlad.

     V těchto kopcích bych nerad vypínal motor a držel vše na brzdách ☺. Nakonec vše dobře dopadá. Na pumpě nám zbývá v nádrži více než litr a půl paliva. Spotřeba BMW i v horských pasážích a plném zatížení nepřekračuje 4,3 l/100 km, což považuji za naprosto úžasné.
     Vracíme se kousek zpět na odbočku k Ötztaler Gletscherstrasse. Další nádherná horská cesta k úbočí Ötztalerského ledovce. Silnice stoupá v šestnácti procentním stoupání z 1400 do 3000 metrů. 26 kilometrů koncentrovaných zážitků.
     Opět platíme mýto. Poprvé zažívám, že se mýtné liší v závislosti, kolik lidí na motorce jede. Projíždíme kolem stáda krav a už si to kroutíme vzhůru.

     Přidává se i nádherný výhled na ledovec, který na nás dýchá svou zimu.

     Ve vrchní části je z počátku podél cesty, později i na ní sníh. A v této chvíli dochází Barborce s našimi dobrodružnými pokusy trpělivost. Přední kolo zlehka opírá o sněhovou závěj a posílá nás obloukem do sněhu. To prý, abychom se trošku zchladili a přestali dělat blbosti. Sama, protože je dáma, čeká zlehka opřená kufrem o sníh a zřejmě se dobře baví. A my vlastně také. Chechtáme se na celé kolo.

     Nu dobrá. Fotka z parkoviště a míříme zpět do údolí, do teplejších vrstev.

     Náš další postup údolí 186kou zpomalují častá dopravní omezení a poměrně hustý provoz. V údolí Innu kopírujeme dálnici po staré silnici č. 171 do Mőtzu. Zde hlavní opouštíme a krátkou spojkou se napojujeme na cestu vedoucí do Fernpassu. Rychlé zatáčky nás přivádí k jezeru Fernsteinsee s nádherným zámkem.

     Za průsmykem ještě zastavujeme na vyhlídce nad jezerem Blindsee s nerušeným výhledem na alpský masiv Wetterstein s nejvyšší horou Německa - Zugspitze.

     Blíží se podvečer a my sjíždíme po krásné silnici do Garmisch-Partenkirchenu. Majka objevuje neuvěřitelné ubytování v místním hotelu Ramada. Den tak zakončujeme relaxací v hotelové sauně a wellnesu.



10 dní na západě - 7. den

     Odpočinkový den, který měl být hned po příjezdu do Nauders, byl přeložen až na dnešek. A proč? Protože Majčin "šestý smysl" nějak nevěřil informacím o otvírací době místní pevnosti, kterou jsme hodlali navštívit. Změna programu vyhrazena ☺.

     I když je naplánováno jen málo kilometrů, o zážitky rozhodně nouze nebude. Majka dnes vyhlašuje oddychový čas, a tak vyrážím sám. Hned z Nauders stavím před Barborku první výzvu. Tou je přejezd vrcholu Norbertshőhe. Z města lehké stoupání a pak jedenáct nádherných utažených vraceček k hranicím se Švýcarskem.

 

 

     Oblíbená silnice 27 mě tentokrát vede přímo na sever. Mám tu vyhlídnutou zastrčenou a částečně i zapomenutou starou vojenskou silničku, která věrně kopíruje státní hranice Švýcarska a Rakouska. Moc údajů o ní nelze najít, takže hurá na průzkum. Myslím, že i Barborka má tyto výzvy ráda. Silnice je v perfektním stavu, ...

 

 

... plná zatáček...

 

 

... a úzkých, temných tunelů.

 

 

     Naprosto úžasných devět kilometrů, které nejsou pro rychlou jízdu, ale pro silný zážitek.

     Jsem zpět v Rakousku a do Pfundsu již sjíždím po "nové" silnici. Je rozhodně rychlejší variantou a koneckonců, prudké zatáčky v 16% klesání na jejím konci mají také své kouzlo. V údolí najíždím na rychlostí komunikaci 180, která mě přivádí do Prutzu. Překvapuje mě silný nedělní provoz. Naštěstí cesta trvá jen krátce a už opět po liduprázdné komunikaci zatáčím do údolí Kaunertálského ledovce. Silnice se parádně kroutí zalesněným údolím až k mýtnici. Cena za motorku činí 13 EUR, což mi přijde docela dost. Navigace mi totiž ke konci této vyhlídkové cesty ukazuje necelých pět kilometrů. Ale když už jsem tady, tak se přece neotočím.

 

     Kdybych se lépe díval (viz fotografie výše), tušil bych, že v navigaci asi není nastaven ten "správný" konec cesty. Ale to touhle dobou ještě netuším, a tak vyrážím k pět kilometrů vzdálené přehradní nádrži. Cesta lesem začíná stoupat stále více, a ke kamenité hrázi šplhá v utažených zákrutách.

     Na vršcích okolních kopců se válí nízké mraky. Všímám si silnic, které vedou po obou stranách jezera. Že by se dalo objet?

 

 

 

     To se musí zjistit. Skáču na Barborku a už si to šineme po západní straně hlouběji do údolí.

 

 

 

     Na konci jezera ale není jen cesta zpět, ale i silnice táhnoucí se dál do hor. Waw. Tak o tom jsem nevěděl. Hurá na to.

 

 

 

     Množstvím zatáček ve velmi prudkém stoupání se cesta vyhýbá skalním útvarům. Výškové metry rychle přibývají a zanedlouho zastavuji u malého jezírka přímo pod ledovcem Kaunertal.

 

 

     A stále ještě nejsem u konce. Pomalu se nořím do mraků a konečně vyjíždím na úplný vrchol stoupání a tím i konec cesty. Bohužel, výhledy se dnes nekonají. Jen mlha, zima a sténající vítr v prověšených lanech lyžařských vleků a opuštěných lanovek.

 

 

     Po chvilce přijíždějí další zoufalci na motorkách. Pozdravíme se, prohodíme pár slov a společně odjíždíme zpět do údolí, do tepla. I bez možnosti výhledů do dáli a na ledovec, cesta Kaunertálským údolím byla parádní a zajímavá.

     Vracím se zpět do Prutzu a narychlo vyjíždím k Naturparkhausu Kaunergrat, který se nachází na vrcholu Pillerpassu, který jsme již navštívili čtvrtý den tohoto výletu.

 

 

     V budově se nachází malé přírodovědné muzeum, ve kterém návštěvník může nahlédnout do nitra ledovce, dozví se něco o historii, geologii, ale i o místní fauně a flóře.

 

     Blíží se druhá hodina odpoledne, a tak spěchám vyzvednout Majku, abychom před třetí byli před Nauderskou pevností připraveni na prohlídku. Majka měla pravdu. Informace z internetu o otvíracích hodinách ve středu a neděli od 15 do 17 hodin ve skutečnosti znamenají, že vstup je přesně ve tři, průvodce zavírá bránu (do pevnosti se tak opět nedá dostat) a bere návštěvníky na prohlídku, která končí krátce před pátou hodinou odpolední. Nebýt této Majčiny prozíravosti, měli bychom smůlu, jako mnoho dalších turistů před námi.

     Prohlídka vedená pouze v němčině je velice zajímavá. Dozvěděli jsme se mnoho o pevnosti samotné, o fortifikačních pracích v širokém okolí a shlédli jak původní interiéry, tak i mnoho vystavených exponátů z doby vzniku pevnosti (1834-1840), tak i z období první a druhé světové války.

 

 

     Velmi nás také zaujalo, jakým způsobem je pevnost "vsazena" do skály. Ve skále pyrotechnici vystříleli obrovský otvor, do které je velká část pevnosti vestavěna. Mezi skálou a obvodovými zdmi se nachází drenážní otvor, kterým se dá i procházet.

 

 

     Po prohlídce pevnosti jsme se šli navečeřet a začali balit a připravovat se na zítřejší odjezd z Nauders. Odteď už budeme směřovat domů.





10 dní na západě - 6. den

     Švýcarsko má mototuristům hodně co nabídnout, a tak dnešní den věnujeme převážně jemu. Již se stává tradicí, že ať vstaneme v kolik chceme, před devátou nevyjedeme ani náhodou. Aspoň sluníčko začíná už hřát. V noci přešla lehká studená fronta a tak dnes budeme vděčni za každý stupeň tepla navíc.

     Kolem Nauderské pevnosti sjíždíme do vesničky Martinsbrück, v které je hraniční přechod z Rakouska do Švýcarska. Zde se napojujeme na krásnou silnici č. 27, po které jsme se včera vraceli domů. Dnes si ji užíváme snad ještě víc. Ve Švýcarsku je maximální rychlost mimo obec 80 km/h. A právě na této cestě se motorka dostane při maximální povolené rychlosti do nádherného rytmu, v kterém se jen houpete zleva doprava a zase zpět. 

     A nejen cesta je parádní. Tu si užívá hlavně řidič. A co spolujezdec? Ten má hodně co koukat kolem sebe. Ať už na hory

nebo historické památky.

 

     Pro zpestření na chvilku z hlavní silnice sjíždíme na malou okresku, která se proplétá skrz několik vesnic v okolí. Dokonce chvilku jedeme i po šotolině. Paráda.

     Vracíme se na hlavní a pelášíme dál. Mineme odbočku na Livigno a začínáme stoupat do prvního passa dnešního dne. Flüelapass. Rychlé, nádherně zakroucené, úžasné. Řekl bych motorkářský orgasmus.

     Užívám si každou vteřinu. Kéž by tohle nikdy neskončilo. Barborka si tiše přede. Jen Majka tak šťastná není. S každý výškovým metrem klesá teplota a "někdo" tu podcenil oblečení. Dobrý důvod k zastávce na vrcholu a návštěvě místní občerstvovny. 

     Mají zde výborné svařené domácí džusy. To se pak zahřívá snadno. Také ochutnáváme tradiční rakouský koláč s ořechy a jahodami. Mňam.

     Po krátké pauze sedáme na mašinu a už se kola valí po silnici č. 28 z kopce dolů.

A opět obdivujeme železniční stavby, kterých je Švýcarsko plné. Jsou nejen účelné, ale i krásné.

     Davos. Vyhlášené, světoznámé lyžařské středisko. Jeho průjezd nám chvíli zabírá, a tak máme dost času pokukovat po okolí. Shodujeme se, že na nás působí trošku snobským dojmem. Ale možná jsme jen viděli špatnou oblast.

     V horách je to lepší, a tak spěcháme na další atrakci, kterou je Albulapass. Majka se mi směje. Kývu hlavou ze strany na stranu jak indická loutka. Jenže, když já si nemůžu pomoct. Albulapass je ukázkou umu železničního stavitelství ve Švýcarsku. Pokud na Slovensku najdeme unikát, kdy vlak v jednom tunelu udělá zatáčku o 360° a nadjede sám sebe, tak zde tuto smyčku vytvoří třikrát, aby překonal neuvěřitelné stoupání. A je toho k vidění mnohem víc. Ne náhodou u každého viaduktu, u každého vjezdu do tunelu či před každou zastávkou stojí několik fotografů a čekají na ten "svůj" express. 

     Výlet místním vláčkem si necháme na někdy jindy. Teď je čas popojet trošku výš a porozhlédnout se po okolí. Už jsem se zmínil, že je Švýcarsko nádherná země? Výjezd na Albulapass je jasným důkazem.

     I samotná cesta je nádherná. Z jedné strany hrubě otesaná skála a z druhé prudký sráz. Zejména pro "baťůžky" adrenalinová záležitost.

     Netrvá dlouho a jsme na vrcholu. Majce začíná být opět zima, tak ani nezastavujeme a pokračujeme dál.

     Přejezdem sedla se mění počasí. Vzduchem začínají poletovat dešťové kapky, teplota je necelých 10°C. Majka dává návrh na zlepšovák pro BMW. Rukojeti pro spolujezdce. Nemusí se s nimi řídit. Stačí, když budou vyhřívané. Asi mi závidí :-).

     Teplota moc nestoupá ani při sjezdu do La Punt Chamues. Není vysloveně zima, ale silnější vítr ubírá pocitově pár stupňů. 

     Přijíždíme do Zernez. Z tohoto města budeme znovu stoupat, tentokrát po silnici č. 28 do Ofenpassu. Opět velmi silný a pozitivní zážitek. S Barborkou chytáme krásný zatáčkovitý rytmus. Majku za sebou ani necítím. Houpy houp, levá, pravá,...

     Ty passa jsou v tomhle tempu nějaká krátká. Oproti plánu máme časovou rezervu, a tak zastavujeme pro pár fotek a ulevit našim pozadím. Přeci jen šestý den na cestě je už trochu znát.

     Výhledy jsou, jak jinak, více než luxusní.

     Dvacetosmička by nás dovedla až do Itálie, ale my tu máme ještě jedno zastavení. Umbrailpass. Tento průsmyk má několik zvláštností. První je, že vlastně nemá skutečný vrchol. Tvoří pouze mezisedlo pro Italské Passo dello Stelvio. Druhou zajímavost potkáme na cestě. Krátký úsek vozovky není vyasfaltovaný a jede se po šotolině. Důvod netuším, ale zmiňují se o tom průvodci již před mnoha lety. Spousta lidí to považuje za velkou nevýhodu a Umbrailpassu se proto vyhýbá. Pro nás je to naopak. I v sobotu je tu velmi malý provoz a my si můžeme nerušeně užít spoustu parádních zatáček a vraceček.

     V "šotolinovém" úseku jsme potkali nejen cestovní motorky, ale i sportovní či choppery. Všichni projeli bez problému. Tento pass je opomíjen neoprávněně.

     Přijíždíme na pomyslný konec. Zastavujeme u historické budovy bývalé celnice.

     Radíme se co dál. Majka drkotá zuby, a tak popojedeme ještě o kousek dál a  znovu vyjedeme na Passo dello Stelvio. Tentokrát z jižní strany. Chceme zopakovat včerejší gurmánský zážitek, ale číšník nás vítá s výkřikem: "Siesta, siesta". Máme smůlu. Nevaří. Takže jen čaj a jablkový závin. 

     Vracíme se stejnou cestou. Kousek Stelvia a Umbrailpass. Majka konečně vidí i divoké sviště. Celou dobu jsem jí říkal, jak jich jsou Alpy plné.

     Poslední vracečka a jsme zpět na silnici č. 28. Jedinou zbývající zastávkou je Klosterkirche St. Johann v Müstairu. Na podrobnou prohlídku není čas, a tak celý areál aspoň obcházíme zvenčí.

     A to bylo pro dnešek vše. Švýcarsko se s námi pomalu loučí. Přejíždíme do Itálie a přes Reschenass zpět do Rakouska, na místo našeho ubytování. Zítra je v plánu jen krátký výlet k nedalekému ledovci a pak započne cesta domů. Švýcarsko zůstane v našich srdcích i myšlenkách ještě hodně, hodně dlouho. A stejně se sem znovu vypravíme, jakmile René bude mít zahojenou ruku i motorku.