Fotogalerie z červnového objevování krás západního Rakouska a Švýcarska

     Tak se konečně podařilo protřídit cca 5000 fotek (děkuji Majce) a můžeme se podělit o vizuální zážitky z nádherné dovolené, kterou jsme v červnu absolvovali. Projeli jsme nespočet průsmyků, na Stelvio jsme si vyjeli z obou stran, poznali mnoho kulturních (např. klášter Embrach) i historických (např. pevnost Nauders) památek a hlavně - báječně jsme si to užili.

A zde jsou slibované obrázky:

První část:
Zapadni_Rakousko_a_Svycarsko_cerven_2014_-_Cesta_TAM

a druhá:
Zapadni_Rakousko_a_Svycarsko_cerven_2014_-_Cesta_ZPET

OLYMPUS SP-100 EE

     Již mnohokrát jsem řešil, jaký vzít s sebou na motorkářské výlety fotoaparát. I přes obrovskou nabídku kvalitních přístrojů na trhu není jednoduché skloubit všechny požadavky dohromady. Jaká kritéria rozhodují? Cestujeme ve dvou, místa je málo, takže nepřipadá v úvahu brát s sebou moderní zrcadlovku se spoustou objektivů a dalšího vybavení. Možným řešením jsou módní kompakty s výměnnými objektivy. Ale jelikož se často fotí za nepříznivých povětrnostních podmínek (déšť, prach a po poslední cestě doplním i sníh), je měnění objektivů jistým rizikem pro čip a tudíž i nebezpečím poruchy přístroje. Zbývá kategorie kompaktů. V této kategorii určitě hledám přístroj s kvalitním obrazovým výstupem, barevným podáním, manuálními funkcemi (určení času závěrky nebo hodnoty clony je často nutnost) a dobrým rozsahem zoomu. Přístroj vozím s sebou v tankvaku, kde je vždy připraven k použití.

     Před odjezdem na cestu do Slovinska se mi dostal do rukou velmi zajímavý přístroj z produkce firmy Olympus. Jedná se o letošní novinku v kategorii Ultrazoomů – STYLUS SP-100EE. 16,2 MPx uspořádaných do formátu 4:3 zaručují vysokou kvalitu snímků. O kvalitě optiky u firmy Olympus není jediná pochybnost. Ne nadarmo jsou jejich mikroskopy a optické přístroje pro zdravotnictví jedny z nejlepších na světě. Fotoaparát je krom automatiky vybaven také manuálními funkcemi a mnoha scénickými programy. Velmi mě potěšil elektronický hledáček, který ve slunečných dnech, kdy na display není dobře vidět, velmi pomůže. Do hledáčku se zobrazují veškeré informace ze zadního LCD, takže se nemusí neustále přepínat mezi ním a displejem i při procházení menu přístroje. Podrobné parametry fotoaparátu jsou zde: Olympus: SP 100 EE

     Jak jsem již zmínil, jedná se o fotoaparát kategorie ULTRAZOOM. SP100-EE je vybaven objektivem s 50ti násobným optickým přiblížením (24-1200 mm ekv. na 35mm) a velmi kvalitním stabilizátorem obrazu, který je v tomto případě nutnost. I když se jedná stále o kompaktní přístroj, nejde o žádného prcka, což přispívá dobrému úchopu a tím i stabilitě při fotografování.

 

     Pro snadnější ovládání přístroje na stativu, inženýři v Olympusu přidali ovládání zoomu i na bok přístroje, což velmi usnadňuje práci.

 

 

     V průběhu cesty Slovinskem jsem s přístrojem pořídil mnoho pěkných fotografií, které je možné vidět na tomto blogu anebo na našem účtu dromedar800.rajce.net. Několik vychytávek bych však rád zdůraznil zde.

     První věcí, kterou pravděpodobně každý zkusí – nebyl jsem výjimkou, je úžasná hodnota zoomu. Zde je dvojice fotek. Jsou foceny z jednoho místa u vodopádů Slavica u Bohinjského jezera. Vzdálenost chaty na druhém snímku je cca 1,5 km od místa fotografování.

 

 

 

     Vlastností zoomového objektivu lze využít i jinak, než přibližováním vzdálených objektů. Jednou z výhod je možnost zdůraznění popředí (důležitého objektu) a potlačení pozadí.

 

 

(na této fotografii je vidět i naprosto přirozený bokeh bez jediné nežádoucí skvrny, svědčící o výborné kvalitě optiky přístroje)

 

 

 

     Když jsem již zmínil možnost manuálních funkcí. Při focení labutě na Bledském jezeru se mi líbila voda odkapávající z jejího zobáku. Stačilo pootočit voličem režimů na prioritu času a snímek byl hotový.

 

 

 

     Programátoři softwaru pro tento přístroj odvedli velmi dobrou práci. Na farmě v Koseči u Kobaridu nám paní domácí každý den připravovala kulinářské hody. Snažil jsem se její dílo vyfotit, ale stále to nebylo ono. Zkoušel jsem manuálně nastavovat všechny možné parametry, ale nebyl jsem s výsledkem spokojený. Napadlo mě vyzkoušet jeden ze scénických programů přístroje – focení jídla. A tady je výsledek. Za mě naprostá spokojenost.

 

 

 

     O malých čipech kompaktních přístrojů se říká, že mají problém v horších světelných podmínkách s tzv. šumem, kterým znehodnocují kvalitu fotografie. Možnost k otestování poskytla kaple v Kobaridu. Nechal jsem fotoaparát pracovat v plně automatickém režimu, který naprogramoval citlivost na hodnotu ISO 1000. Krajky jsou prokreslené do detailu, ale šum se nedostavil.

 

 

 

     Na závěr jsem si nechal jednu naprostou vychytávku tohoto přístroje. Jelikož firma Olympus má bohaté zkušenosti s výrobou dalekohledů, vědí její pracovníci, jak nesnadné je při silném zvětšení hledat požadovaný předmět. A když se navíc jedná o pohybující předmět, který si přeje fotograf zachytit, jedná se leckdy o neřešitelnou záležitost. Olympus se nechal inspirovat u sportovních střelců a vybavil přístroj SP-100EE optickým zaměřovačem (jako první na světě).

 

 

 

     Záměrný bod si lze individuálně nastavit, takže každý fotograf má jistotu, že na co zamíří, to opravdu na fotografii bude. U otázky zaměřování musím ještě pochválit funkci automatického ostření (samozřejmě je i možnost manuálního), která nemá, na rozdíl od některých přístrojů konkurence, problém s proostřováním (přejížděním celého rozsahu ostření). Při použití záměrného bodu je pak zaostření na cílový bod okamžité. Pro otestování této technické vychytávky jsem si zvolil prostředí leteckých sportů. Zaměřit malý bod na jednolité modré nebo šedé obloze dá zabrat leckterému poloprofesionálnímu přístroji. A co na to Olympus SP-100EE?

 

     První fotografie zachycuje paraglider ve vzdálenosti přes 700m

 

     Druhá pak o něco blíž letící rogallo. Zde se musel fotoaparát poprat s šedou barvou křídla na šedomodré obloze. I přes tyto podmínky ostření nezaváhalo.

 

 

 

     Vrátím se zpět na začátek, když jsem se zmiňoval o rozsahu zoomu. Co takhle vyzkoušet nejmenší a největší vzdálenost fotografovaných objektů?

 

     Brouček o velikosti cca 2-3 cm zachycený za pomoci funkce supermakro,

 

 

 

     vs. měsíc o velikosti 3.477,34 km

 

 

 

     Přístroj Olympus SP-100 EE ve mně zanechal hluboký dojem a jen velmi nerad jsem ho vracel. Kvalita fotografií předčila má očekávání, famózní rozsah zoomu mě naprosto nadchnul a optický zaměřovač zabudovaný v těle přístroje mi pomohl v zachycení spousty snímků, které bych jinak neměl. Možnost manuálních nastavování a kompaktnost přístroje ho předurčují jako univerzální přístroj pro cestování. A to i na motorce. Za mě potlesk Olympusu a palec nahoru.

C

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

10 dní na západě - 9. den

 

     Po fantastické snídani sedáme na Barborku, abychom popojeli pár kilometrů k olympijskému stadionu v Garmisch-Partenkirchenu.

     Naším cílem není prohlídka stadionu, ale jeden z přírodních skvostů této oblasti - soutěska Partnachklamm. Ta vznikla vymíláním měkkého pískovcového podloží silným proudem potoku Partnach. Procházka o délce cca 3 km nám zabrala necelou hodinu.

 

 

 

 

     Jak Majka vtipně podotýká, rozhodně nic pro klaustrofobiky.

 

 

     Opouštíme Ga-Pa a po pohodové rychlostní komunikaci E533/2 směřujeme k B11, která nás přivádí k jezeru Walchensee.

 

 

     Úžasná "kroucenice" přes vrch Kesselberg nás dovádí k dalšímu krásnému jezeru Kochelsee.

 

 

     Obloha se začíná zatahovat a ve směru jízdy jsou temná mračna. Přichází mi i SMSka s odpolední výstrahou pro oblast Salzburska na silné bouřky s možností krup. Zatím se nám jede velice dobře, ale přeci jen. Neříká se, v nejlepším přestat? A završit výlet dvěma dny v dešti? Padá rozhodnutí. Zbytek Deutsche AlpenStrasse a oblast Berchtesgadenu si necháme na výlet k Orlímu hnízdu.

     Opouštíme plánovaný itinerář. Odbočujeme na Holzkirchen a zde najíždíme na dálnici. Začínáme vytvářet dálniční placku na pneumatice při více než tři sta kilometrech, které nás dělí od domova.

 

 





 

     Po cestě projíždíme několik přeháněk a největší bouřku přečkáváme u našich kamarádů u Plzně. Když se pak koukáme na záběry z meteoradaru, asi jsme zkrácením výletu udělali dobře. Nicméně, když GPSka ukazuje posledních 15 minut do cíle, napadá mě, že už jen čtvrt hodiny a končí další báječná motodovolená. Uteklo to strašně rychle.

     Po osmé večer parkujeme motorku v garáži. Po téměř třech tisících kilometrech jsme v pořádku doma. Viděli jsme toho opravdu hodně a poznali spoustu nových míst. Poklona určitě patří naší Barborce - BMW F800GS, která nás vozila po dálnicích, okreskách, horských průsmycích i šotolinových cestách bez jakéhokoliv zaváhání.

 

 

10 dní na západě - 8. den

     Dnešním ránem se začíná naše cesta na východ - zpět domů. Přímo rozhodně nepojedeme. Ještě si to náležitě užijeme, čemuž přispívá i nádherné počasí.

     Motor Barborky zahříváme ve výjezdu na Reschenpass. Loučíme se se zatopenou věží kostela a po italské SS40 sjíždíme četnými zatáčkami do vesničky Glorenza. Ujeli jsme jen pár kilometrů, ale pod záminkou zastávky na ranní kávu parkujeme v historickém centru, které je proslulé svými podloubími a malebnými uličkami.

 

     Po této kulturní pauze vyrážíme dál. Ruce chytají divný tik u odbočky na Passo dello Stelvio, ale na to už dnes není čas. Pokračujeme na Merano a dále přes SS44 do San Leonardo di Passiria. Z tohoto městečka vedou silnice do dvou nádherných průsmyků. Passo Giovo a Passo Rombo, nebo-li Timmelsjoch. A to je právě naším cílem. Nejdříve ale zastavujeme hned za kruhovým objezdem v naprosto luxusní pizzerii. U oběda nás napadá, že bychom nemuseli vyjet po normální cestě, ale chceme zkusit starou přístupovou cestu k průsmyku, která se s novou setká o pár kilometrů dál v Moso in Passiria. A udělali jsme dobře. Uzounká cesta široká sotva na auto hned prudce stoupá, vlní se lesem, přeskakuje pastviny, aby prudkým klesáním do údolí skončila na křižovatce v Mosu.

 

     Výhledy z cesty jsou již tradičně naprosto úchvatné.

     Napojujeme se na tradiční cestu vedoucí do průsmyku Passo Rombo. Ta je známa mnoha vlhkými tunely ve své spodní části.

     Postupně se dostáváme nad pásmo lesů. Timmelsjoch je již na dohled. Zbývá "jen" pár set výškových metrů a velké množství parádních zatáček. To nejde si neužít. Osobně považuji Passo Rombo za jedno z nejhezčích v Alpách.

     Chvilku po našem příjezdu na parkoviště přijíždí postarší pán na krásném GoldWingu. Z legrace říkám: "No, doufám, že to pán nepoloží. Tohle bych opravdu zvedat nechtěl.". A o pár vteřin později už mnohaset kilovou Hondu zvedáme ze silnice a pána vytahujeme ze sněhu. Naštěstí vše zachránily padáky, takže pán i motorka byly v pořádku. Musím říct, že i ve třech jsme měli co dělat.
     Odcházíme si udělat zasloužené vrcholové foto.

     Parkoviště se začíná plnit spoustou dalších motorkářů. Myslím, že je čas vyklidit pozice. Rakouská strana průsmyku není technicky tak náročná, ale jízdně je parádní a pohodová. A stále je na co se dívat. Zejména pro baťůžky je proto velmi atraktivní.

 

     Blížíme se k mýtnici. Za průjezd s motorkou se platí 12 EUR. Cesta je zařízlá do úbočí strmého údolí. Shlížíme směrem k Sőldenu. Doufám, že tam dojedeme. Už nějakou dobu mi Barborka dává oranžovou kontrolkou najevo, že má hlad.

     V těchto kopcích bych nerad vypínal motor a držel vše na brzdách ☺. Nakonec vše dobře dopadá. Na pumpě nám zbývá v nádrži více než litr a půl paliva. Spotřeba BMW i v horských pasážích a plném zatížení nepřekračuje 4,3 l/100 km, což považuji za naprosto úžasné.
     Vracíme se kousek zpět na odbočku k Ötztaler Gletscherstrasse. Další nádherná horská cesta k úbočí Ötztalerského ledovce. Silnice stoupá v šestnácti procentním stoupání z 1400 do 3000 metrů. 26 kilometrů koncentrovaných zážitků.
     Opět platíme mýto. Poprvé zažívám, že se mýtné liší v závislosti, kolik lidí na motorce jede. Projíždíme kolem stáda krav a už si to kroutíme vzhůru.

     Přidává se i nádherný výhled na ledovec, který na nás dýchá svou zimu.

     Ve vrchní části je z počátku podél cesty, později i na ní sníh. A v této chvíli dochází Barborce s našimi dobrodružnými pokusy trpělivost. Přední kolo zlehka opírá o sněhovou závěj a posílá nás obloukem do sněhu. To prý, abychom se trošku zchladili a přestali dělat blbosti. Sama, protože je dáma, čeká zlehka opřená kufrem o sníh a zřejmě se dobře baví. A my vlastně také. Chechtáme se na celé kolo.

     Nu dobrá. Fotka z parkoviště a míříme zpět do údolí, do teplejších vrstev.

     Náš další postup údolí 186kou zpomalují častá dopravní omezení a poměrně hustý provoz. V údolí Innu kopírujeme dálnici po staré silnici č. 171 do Mőtzu. Zde hlavní opouštíme a krátkou spojkou se napojujeme na cestu vedoucí do Fernpassu. Rychlé zatáčky nás přivádí k jezeru Fernsteinsee s nádherným zámkem.

     Za průsmykem ještě zastavujeme na vyhlídce nad jezerem Blindsee s nerušeným výhledem na alpský masiv Wetterstein s nejvyšší horou Německa - Zugspitze.

     Blíží se podvečer a my sjíždíme po krásné silnici do Garmisch-Partenkirchenu. Majka objevuje neuvěřitelné ubytování v místním hotelu Ramada. Den tak zakončujeme relaxací v hotelové sauně a wellnesu.