Sardinie tour: den 4. a 5. - konečně koupání

     Ráno je chladné a větrné. Na vlnách moře se vlnám tvoří bílé čepičky a nad hlavami se nám honí těžká mračna. Předpověď počasí se meteorologům opět nevyvedla. Ještě, že jsou ty mobilní aplikace. Pomocí jedné z nich (dle mého názoru jedné z nejlepších meteo aplikací - MeteoEarth) si prohlížíme satelitní snímky i předpovědní modely. Narozdíl od naší části ostrova ta západní vypadá lépe. Padá rozhodnutí vyrazit za koupáním do této části. A nebyli bychom to my, abychom jeli přímo. Chceme i něco poznat a vidět krásy Sardinie. Vyrážíme proto opět mimo hlavní silnice.

     První část výletu vede do městečka Arzachena. Zde odbočujeme na nádhernou silnici SS427 směrem Sant'Antonio di Gallura. Naprosto chápu, proč se Sardinie řadí mezi motorkářské ráje. Slibujeme si s Luckou, že se sem jednou s motorkou podíváme. Dáváme malou pauzu, kafčo a řítíme se dál. Cesta vede krásnou krajinou, okolí silnice je lemováno množstvím květin a stále je se na co koukat. 

     Přes městečko Tempio Pausania

     pokračujeme dále na Perfugas. Terén před námi se začíná zvedat a my jsme stále nadšenější z tohoto ostrova. Příroda opravdu nádherná. A rovnou také dodávám, že jsme mile překvapeni z vlídnosti a vstřícnosti místních lidí. Za celou dobu pobytu jsme se nesetkali s nepříjemným chováním.

     Silnice č. SS134 nás rychle přivádí k cíli naší cesty - městečku Castelsardo. Toto, na svahu vystavené město, je už z dálky velmi impozantní.  Při průjezdu obdivujeme starobylou architekturu a silnou atmosféru, kterou místo má. 

     Po několika dalších kilometrech dojíždíme k vytypované pláži. Vše klaplo přesně podle představ. Počasí i pláž. Jdeme se koupat.

     Cestu zpět - opět po vedlejších silničkách - přes Sassari, Nulvi a Martis zpestřuje objížďka centra města Nulvi. Pamatujete si, když jsme v předchozím příspěvku psali o značení objížděk v Itálii? Sliboval jsem, že se s tímto materiálem ještě setkáme. Tak tedy...

     Tentokrát značka uzavření centra měste bylo už mnoho kilometrů před městem. A to tak vtipně, že vynechali informaci kde a jak, takže nás překvapila informace, že cesta je slepá. Po zkušenostech (a s možností několika úhybných tras) jsme se nedali odradit a neohroženě dojeli až k skutečné uzávěře v městě Nulvi. Objížďka značená doprava i doleva. Před námi stavební dělník. Gestikuluji na něj s pokrčenými rameny, kudy máme jet. Pán se usmívá a se stejně pokrčenými rameny ukazuje i vlevo i vpravo. Tak si asi můžeme vybrat. Logická volba je doprava přes "Via Grande". No, volba jasná, ale vhodná tak možná pro kolo. Za stálého pískotu parkovacích senzorů našeho Maxíka projíždíme "širokým koridorem", kde na každé straně zrcátek zbývá jen několik centimetrů. A v tu chvíli Lucinka říká: "Tady doprava". Procházíme rychlokurzem zmenšování a projíždíme ještě užší uličkou. Uff. Dílo se zdařilo a tak po dalších kilometrech polních steziček se vracíme na hlavní cestu. Krásná vložka :-).

     Tady bych také rád poděkoval Lucce, která se skvěle zhostila role navigátorky a z města nás dokázala vyvést. Nechtěl bych v tu chvíli ještě sledovat navigaci. Děkujeme.

     Další den se "opékáme" na bazénu a v moři ve vedlejším resortu. Co jsme nezvládli spálit včera, úspěšně doháníme dnes. 

     Večer tak vypadáme jako čtyři červené muchomurky. S různě hlasitými výkřiky (radostí to nebylo) se mažeme krémy různých značek na "opáleniny" a vyrážíme ochutnat naprosto skvělou pizzu do nedaleké pizzerie. Škoda, že nemůžete ochutnat. Tak hezký večer a dobrou noc.

Sardinie tour: den 3. - konečně na Sardinii

     Monotónní zvuk lodního motoru a jemné pohupování nás uspalo raz dva. Když se ráno probouzíme, za oknem kajuty už jsou vidět vzdálené břehy Sardinie. Po chvíli se k nám připojuje lodivod a bezpečně nás zavádí do přístavu v Olbii. 

     Pokud jsme včera při naloďování měli pocit chaosu, tak bordel při vyloďování se ani nedá popsat. Vše ve zmatku, posádka divoce gestikuluje a hlasitě křičí. Nakonec se ale dílo podaří a šťǎšťňě opouštíme trajekt. V přístavu znovu zabalíme auto a jdeme hledat místo, kde bychom se nasnídali. Kavárnička v zapadlé uličce kousek od centra vypadá nadějně a my poprvé ochutnáváme místní dobroty. Sendviče i croissanty jsou výborné. A ta káva... Mňam. 

     Plánujeme další postup. Na cestu přímo do resortu je stále ještě brzy a tak se vydáváme na malý průzkum severovýchodní části ostrova. Po úzkých silničkách míříme k městečku Porto Rotondo. Hnědá cedule u cesty nás upozorňuje na zajímavé archeologické naleziště. Zastavujeme. Nikam nespěcháme. A tak máme příležitost prohlédnout si pozůstatky systému zavlažování zemědělských ploch z doby starých římanů. 

     Porto Rotondo se zdá být městem pro horních deset tisíc. Parkujeme na liduprázdném centrálním parkovišti a jdeme se projít k marině. Po cestě potkáváme několik obchůdků. Na nakupování v nich by nám nestačila ani výplata :-). Lodě v přístavišti jsou nádherné. Luxusní jachty, elegantní plachetnice i sportovně vyhlížející katamarány stojí zaparkované jedna vedle druhé. Je vidět, že sezóna ještě nezačala. Nikde nikdo, restaurace zavřené a když jsme se snažili ochutnat tradiční italskou zmrzlinu byla nám nabídnuta Algida... Tak snad příště. 

     Jedeme se ještě podívat na nedalekou pláž, když nám volají z agentury, že máme připravené ubytování. Podél pobřeží se vydáváme klikatou silničkou a zanedlouho parkujeme v Golfo Aranci, kde si bereme klíče od ubytování a o pár kilometrů dál už parkujeme na místě, kde budeme trávit následující týden. Resort Sherden je nádherný a vypadá to, že tu jsme skoro sami. Jdeme vybalovat, zabydlet se a prostě užívat dovolenou. (y)

Sardinie tour: den 2. - cesta skrz Itálii

     Rychlé stacato dešťových kapek dopadajících na plechové parapety nás budí do nového dne. Temná oblaka se nám honí nad hlavami a další vrstva mraků nám zakrývá výhled do údolí. Velký to rozdíl oproti včerejšímu dni. 

     Zatímco snídáme déšť ustává. Pomalu se vydáváme zpět do Mendoly. Kupodivu sjezd byl oproti předpokladu značně jednodušší. V městečku se na krátko zastavujeme na náměstí. Překvapuje nás, kolik zavřených hotelů vidíme. Je tu naprosto mrtvo. 

     Mendolu opouštíme po rychlé silnici č. SS42. Stále je se na co koukat.

     Na vlastní oči vidíme rozdíl oproti včerejšku. Okolí cesty začínají lemovat sady jabloní a vinné révy. Po sjezdu do údolí začínáme stoupat do dalšího průsmyku naší cesty.

     Passo del Tonale je výyznamné lyžařské středisko a zároveň historické místo připomínající hrůzy První světové války. Už ve stoupání vidíme několik vojenských staveb a jednu pevnost.

     V sedle nás pak čeká památník na počest 847 italských vojáků, kteří v rámci tzv. "Bílé války" našli na okolních svazích svou smrt. Monument, a zároveň krypta, je velice působyvá.

     Při krátké pauze se domlouváme nad další cestou. Z důvodu časového skluzu a nutnosti včas stihnout trajekt v Janově se rozhodujeme vynechat zastávku v italském městečku Brescia a s pomocí navigace svižně vyrážíme kolem Milána na Janov. Z této části cesty snad jen dva poznatky. 

     Poznatek č. 1: Pokud se na internetu dočtete, že je na Sardinii ještě dražší benzín než v Itálii a proto se rozhodnete dotankovat na jedné z posledních dálničních pump před Janovem. A pokud nedejbože ještě omylem zajedete ke stojanu s obsluhou, pak vězte, že jste právě vyhráli cenu korunovaného vola (mám ji pověšenou na zdi). Na Sardinii je benzín o cca 20-30 centů levnější.

     Poznatek č. 2: Ač je dálniční úsek Miláno-Janov zpoplatněn, blicí pytlíky a sleva za motání hlavy nejsou v ceně. Zatáčky při sjezdu k Janovu jsou tak utažené, že se jede maximálně devadesát a v každé druhé mi vyletěla nudle až na boční okénko :-).
     A jeden bonusový poznatek (prosím zapamatovat, ještě se s ním setkáme...). Objížďky jsou v Itálii značené (pokud vůbec) velice svérázně a uzávěrka silnice je většinou avizována až ve chvíli, kdy už nemůžete nikam jet. Na tuto skutečnost jsme narazili, když jsme vyhlídkovým tempem točili jednu zatáčku za druhou na západní straně Lago d'Iseo. Cesta najednou skončila. Ale jelikož je vše špatné k něčemu dobré, díky uzávěře jsme objevili na objízdné trase úžasnou restauraci s milou obsluhou a chutnými pochutinami, kde jsme se s výhledem na celé jezero špičkově najedli. 

     V Janově je klasický chaos. Nejen dopravní, ale i navigační. Značení je typicky italské a tak do přístavu dorážíme sice včas, ale spíše náhodou, než cíleně. Zařazujeme se do fronty a v průběhu následující hodiny se pomalým posunem vpřed dostáváme až na palubu našeho trajektu. Jdeme se ubytovat, z paluby máváme vzdalujícímu se přístavu a po výborné večeři v lodní restauraci jdeme na kutě. Dobrou noc.

Sardinie tour: den 1. - Cesta oklikou do Itálie

     Budík nastavený na 2:10 nebyl ani potřeba. Ve dvě vstává Erísek a tím dává pokyn k zahájení dne. Jelikož máme auto zabalené už od včerejšího odpoledne, je ráno klidné a pohodové. Teda samozřejmě je to i lidmi, že :-). Lucka vše perfektně připravila a děti se tak těší, že ani neprotestují proti vstávání v tuto nelidskou dobu. Po třetí hodině ranní - přesně dle plánu - se loučíme se psy a vyrážíme na cestu Evropou s hlavním cílem Sardinií. 

     Cesta rychle utíká. Maxík si jen tak přede a kilometry naskakují. "Posádka" překvapivě nedospává krátkou noc, a tak za příjemné konverzace při východu Slunce mijíme Plzeň, u Rozvadova opouštíme Čechy a zanedlouho na odpočívadle kousek před Mnichovem. Niky je tu jako v ráji. Parkoviště se nachází na sestupovém koridoru Mnichovského letiště a tak je spousta příležitostí vidět letadla všech velikostí. Když nám pak při skvělé snídani přelétá nad hlavou "Queen of the sky" B747 v barvách Thai Airlines, Nikiho nadšení nezná mezí. 

     Kontrolujeme provoz na okruhu okolo Mnichova a s pomocí navigace vyrážíme na další úsek cesty. Jen se vymotáme z dopravních zácp, začínají se před námi zvedat první Alpské kopce. Po silnici č. 2, v rychlých zatáčkách, brzy přijíždíme do malebného lyžařského střediska Garmisch-Partenkirchenu. Je na čase se trochu protáhnout. Bereme kočárek a jdeme se podívat na starý olympijský stadion, který zde zůstal z dob konání Zimních olympijských her v roce 1936. Stadion prochází částečnou rekonstrukcí, a tak většina jeho obvodových zdí je zakryta lešením. 

     Máme dnes před sebou ještě hodně kilometrů, a tak za nedlouho opouštíme Ga-Pa a jihozápadním směrem stoupeme do průsmyku Fernpass, který odděluje Německo a Rakousko. V první půlce se zastavujeme na oběd na vyhlídce Zguspitzeblick nad jezerem Blindsee. Nejen, že tu naprosto skvěle vaří, ale pokud vyjde počasí... No posuďte sami.

      Po řádném odpočinku naposledy upíráme oči na nejvyšší horu Německa, nasedáme zpět do auta a innsbruckým údolím míříme do Brenerského průsmyku. Ten jsme se rozhodli překonat po staré (a řádně klikaté) cestě. Oproti moderní dálnici je tato cesta malebnější a neplatí se na ní mýtné. Ač by měla být pomalejší, dnes tomu tak nebylo. Práce na silnici omezující provoz zbrzdily proud vozidel tak, že se sotva hýbal. Nekonečnou kolonu jsme viděli v průběhu jízdy mnohokrát. Přibližně v polovině stoupání podjíždíme jeden z nejvyšších mostů v Evropě - Europabrücke. Opravdu monumentální stavba.

     A jsme v Itálii. V této severní části Trentina je stále znát silný vliv rakouské kultury. Všude je čisto, vše hezky uspořádané a německy se domluvíte úplně všude. I na silnici je krásný klid. Mírně hornatou krajinou sjíždíme do Vipitena, za kterým se vrháme do prudkého stoupání na Penser Joch s vrcholem ve výšce 2.211 m.n.m. Cesta, zaklesnutá ve skalním úbočí, se klikatí v prudkých serpentýnách a motoru auta nedá ani na chvilku oddychnout. 

     Teplota okolního vzduchu patřičně s narůstající výškou klesá, a tak nás na vrcholu, krom silného větru, vítá krásných 12 stupňů. Děláme vrcholové foto. Děti si vybíhají ještě o kousek výš k vyhlídce, Lucka ukazuje Erikovi vysokohorské štíty a já jdu okukovat naleštěné motorky zaparkované u restaurace. O chvíli později dojíždí do sedla i bodrý čech s dodávkou, který nás pouštěl před sebe u Breneru. Chvilku spolu klábosíme, ale už je pomalu čas k večeři a na hotel nám stále zbývá kus cesty. A tak "vzhůru dolů".

     Ani na dvojku auto není schopné udržet rychlost. Naštěstí se nám brzdy utavit nepodařilo, a tak rychle klesáme do Bolzana. Trošku tápu nad správnou cestou průjezdu městem, ale naštěstí Lucka a přítel na telefonu google zachraňuje situaci. Čeká nás poslední show dnešního dne. 

     

     Mendola pass není z nejvyhlášenějších v Alpách, ale je parádní. Opět ostře stoupáme po úbočí hor. Počáteční projevy nadšení: "Ochhh a Achhh" se s přibývající výškou mění na výkřiky: "Neeee, už neeee." Zejména, když v ostrých zatáčkách chybí svodidla.

     Z Mendoly odbočujeme ještě prudší silničkou do Penegalu, kde nás čeká dnešní ubytování. Pracně šplháme poslední výškové metry a jsme tu. Panorama hotel dostává svému jménu. Výhled je úžasný. U skvělé večeře zaznívá, že je to jako v letadle. Pravda. Jsme více, jak kilometr nad Bolzanem a nedalekým jezerem. Tak rychle dobrou noc a zítra pokračujeme dále na jih.