Předpověď nelhala. Dnes se asi sluníčka nedočkáme. Celé údolí zahalují šedá mračna, z lesů stoupá pára a už v průběhu snídaně přichází první dešťová přeháňka.
Rozhodujeme se, co podniknout. Majka nakonec dává přednost procházce s domácími k vodopádu, který jsme včera nenašli a my - René a já se pojedeme podívat kousek do Itálie. Tam by snad počasí mělo být trošku přívětivější.
Majka jde hned po našem odjezdu obejít místní hospodářství. Strašně se chce seznámit s ovcemi a jinou havětí, kterou zde na farmě mají. Nicméně paní domácí má hosty a tak velí k odchodu na dopolední výlet po okolí.
Vodopád Majka tentokrát "nachází" naprosto bez problémů. Zjišťuje, že jsme od něj včera byli jen pár desítek metrů. Přesto jsme ho neviděli. Jen škoda, že je mnohonásobně menší než kdysi. Nějaký ziskuchtiví chytrolín si totiž nad ním postavil malou vodní elektrárnu a většinu vody odčerpává pryč. Podle místních je potřeba opravdu silného deště, aby vodopád dosáhl své původní mohutnosti.
Nedaleko se nachází ještě jeden menší vodopádek. Náš "malý klub turistů" se jde podívat i k němu.
Majčina touha vykoupat se asi byla vyslyšena, jelikož se začíná zvedat vítr a déšť na sebe nenechává dlouho čekat. Vodní clona zakrývá výhled na hory a celé údolí zešedne. Čas na urychlený návrat. Při následném pohledu z okna Majka s povděkem jde "číst polštář". Občas je potřeba trochu zrelaxovat.
My s Reném jsme, po sjezdu do Kobaridu, zastavili u tzv. Napoleonova mostu přes řeku Soču. Tento most má velmi pohnutou historii a hrál důležitou roli v první i druhé světové válce.
Od mostu míříme přes město na sever. Za Bovcem se zastavujeme na prohlídku staré pevnosti Kluže z období první světové války. Tato pevnost dnes slouží jako muzeum. V blízkém okolí je ještě jedna pevnost, která je ponechána svému osudu a pomalu se rozpadá. Její návštěva je (na vlastní riziko) taktéž možná, ale my jsme bohužel neměli dostatek času na její průzkum.
Zatímco se procházíme expozicemi muzea, dává se venku do deště. Podle roztrhané oblačnosti usuzujeme jen na přeháňku. Teda usuzujeme - spíše doufáme. Zejména René, když si uvědomí, že si nechal kuklu i rukavice na motorce, aby trošku vyvětraly.
Déšť naštěstí po chvíli utichá, a tak hrdinně vyrážíme dál. Dnes to bude asi s počasím zajímavé. Kola našich motorek se valí po silnici č. 203 na Passo di Predel, které je pro nás vstupní branou do Itálie. Ze Slovinské strany jde o dlouhé pozvolné stoupání zakončené několika ostřejšími zákrutami. Po cestě ještě mijíme odbočku na Mangart. Ale při dnešním počasí není absolutně žádná naděje, že by tuto cestu otevřeli. Zbývá nám tak jen smutný pohled. Však my se ještě vrátíme dobýt i tuto metu.
Italská strana passa je podstatně příkřejší a nebýt mokré vozovky (opět prší) byla by to opravdu paráda. Jedna zatáčka za druhou až k Lago di Predil. U jezera odbočujeme z hlavní cesty a podél západního břehu pokračujeme po jezdecky velmi atraktivních cestách až do Ponteby. Bohužel na tomto úseku nebyla moc možnost fotit. Dost pršelo a zastavovat by bylo velmi riskantní. Nebudu tajit, že dvorní fotografka Majka chyběla.
Pontebou se proplétáme za pomocí GPSky poměrně snadno a už si to valíme po lesní cestě (asfaltové) na Studenou Bassu. Zde si zkouším i svůj první skok. Chyběla "troška" asfaltu (asi půl metru ☺). Barborka to ovšem zvládla perfektně. Je jí holce nějak do skoku. Asi si budu muset dávat větší pozor. Jinak je cesta vedoucí podél horské bystřiny opravdu parádní.
Dle dostupné dokumentace byla tato cesta původně vystavěna pro transport vojáků za první světové války. Dnes je využívána zejména pro rekreační účely. I když spojuje dvě menší městečka (Pontebu a Paularo), místní dávají přednost údolní rychlostní komunikaci před touto klikaticí.
Po asi 12 kilometrech přijíždíme k překážce. O zábradlí na mostku a opěrnou zdí na druhé straně je napříč silničkou položena kláda. Nechápeme. Nikde není (a ani nebyl) žádný zákaz vjezdu, žádné omezení. Tak co je tohle? Na náhodu to nevypadá. Kláda je opracována a leží moc "přesně" aby to byl jen padlý strom. Nevadí. Kládu pěkně do "teplých" a jedeme dál. Přesně do druhé zatáčky.
Zastavujeme s otevřenou pusou. Tohle jsme ještě neviděli. Lavina sněhu, kamení a padlých stromů, která se zřejmě nedávno uvolnila ze svahu nad silnicí, kus vozovky jednoduše sešrotovala. Tohle opravdu projet nejde. Už chápeme tu kládu. A to jsme byli tak slušní, že jsme jí po našem průjezdu vrátili na původní místo. Asi si dáme ještě jednu rozcvičku.
Vracíme se kus zpět. Nad mapou a GPSkou uvažujeme co dál. Objížďka do Paulara (odkud vede další horská vojenská silnička vhodná k průzkumu) je skoro sto kilometrů a na to nemáme moc času. Rozhodujeme se dnešní okruh zkrátit. Každou chvíli přejde nějaká přeháňka a netřeba riskovat rychlou jízdu ve snaze dohnat ztracený čas.
Znovu si vychutnáváme úzkou vlásenku zpět do Ponteby. Odtud odbočujeme na cestu SP112. která by nás měl dostat přes hory do druhého údolí, kde bychom se měli napojit na původní trasu. A udělali jsme moc dobře. Ta silnice je prostě neuvěřitelná. I když nebylo nejlepší počasí, užívali jsme si každý metr.
U Moggio di Sotto se napojujeme na rychlou údolní silnici do Resiutta. Zastavujeme se na pumpě s velkou chutí na italskou kávu a případně i pizzu. Obsluhující paní nás z pizzy vyléčí hned u vstupu. Kuchař bude až večer. Nu dobrá. Tak aspoň to kafe. René si objednává dvojité presso a já zkouším latte. Paní se ptá zda opravdu latte. Ano. Jedno latte a jedno dvojité presso. Když pak přinese tácek s naší objednávkou, nevíme zda si dělá legraci nebo jsme úplní trotlové. Chechtáme se jak smyslu zbavení. Na tácku je jedno malé presso zabiják a sklenice horkého napěněného mléka. René je však koumák. Objedná ještě dvě pressa a tak on má dvojité a já si to sleju dohromady a latte je na světě. Viva Italia.
Venku začíná pršet. A tohle už na přeháňku nevypadá.
Osvěženi kávou a osvěžováni vodou z nebe vyrážíme dál. Malá silnička přes Sellu Carnizu by nás měla dostat zpět do Slovinska. Opět narážíme na zábranu na silnici. Ale jen na jedné straně a ještě k tomu je popisek pouze v italštině. Zkusíme a uvidíme. Neuvěřitelnými zákrutami stoupáme opatrně vzhůru. Cesta je plná naplaveného štěrku, listí, jehličí a ve vyšších polohách i kousky sněhu. Těsně před vrcholem nacházíme důvod uzavírky. Sněhový zával je pro auta neprostupnou překážkou. Motorky naštěstí projedou.
Půlka května a tady je sněhu jak na Vánoce. Však také naše paní domácí říkala, že na vrcholcích Slovinských hor letos napadlo rekordní množství - prý až osm metrů.
Vrchol průsmyku je již na dohled, tak rychlou fotku a pádíme do údolí a zpět do Slovinska.
Abychom si náležitě užili, k dešti se přidává i bouřka. I když víme, že po blesku přichází hrom, stejně se vždy lekneme. Podle intervalu mezi světlem a zvukem mlátí necelý půlkilometr od nás. Doufáme, že budeme rychlejší a bouřce unikneme. Naštěstí jsme anebo jedeme jiným směrem. Moc příjemné to ale nebylo. Na silnici teď je i spousta ulámaných větví, místy i kameny (jeden o velikosti našeho kola přímo uprostřed našeho pruhu hned za zatáčkou). Naštěstí jsme dostatečně opatrní a všem nástrahám se zdárně vyhýbáme. Proletíme Žagou a po známé dvěstětrojce spěcháme do Kobaridu. Zvedá se vítr a tak i na rovinkách jedeme v pěkném náklonu. Na farmu v Koseči dorážíme před šestou unavení, zmoklí, ale šťastní. Byl to opět parádní den v sedlech. Tak rychle věci do sušárny, vyzvednout Majku a hurá na opět skvělou večeři o čtyřech chodech.
