Slovinsko 2014 - Den 1.

     Dnešní den má jednoznačného hrdinu - Majku. Ač jí trápily střevní problémy z předešlého dne, na několik dotazů, zda cestu neukončit a neotočit se zpět vždy rezolutně řekla NE!!! Zaťala zuby a jelo se dál. Velká poklona, respekt a poděkování, že díky její statečnosti se podařila ujet dnešní etapa celá.

     Ráno se budíme před sedmou hodinou. Nicméně než vše zabalíme, naložíme na Barborku a než se nasoukáme do všech možných vrstev termoprádla (venku je svěžích 6° C), je téměř devět. Z Jindřichova Hradce vyrážíme na Novou Bystřici. Tu blíže, tu z povzdálí kopírujeme jednu z větví "úzkokolejky" provozovanou společností JHMD. V Bystřici jedna paní vyjíždějící z parkoviště zkouší, zda dáváme na silnici pozor. Vjíždí nám těsně před kola. Naštěstí jsme zrovna byli ve střehu a koneckonců příležitost k vyzkoušení houkačky to byla dobrá.

     Kousek za Bystřicí přejíždíme státní hranice do Rakouska. Pomalu se blížíme k první plánované "keškovací" zastávce. V lese, hned u cesty, se nachází malá kaplička, které je jedna keška věnována. Zastavuji a se starostmi pozoruji Majku. Její barva holuba popelavého nevěstí nic dobrého. Usedá na blízkou lavičku a nepřítomně kouká do dáli. Ptám se, zda se nechce vrátit domů. NE! (Dnes již podruhé). Nu tedy dobrá. Kešku máme, jedeme dál.

     U města Gmünd se zastavujeme na pumpě. Máme k tomu několik důvodů. Logicky natankovat, něčeho se napít a... odlovit další kešku. První dvě části splněny normálně. Ještě se snažíme sehnat hořkou čokoládu, ale marně. A co se týká kešky. Vážení a milí, jestli máte také rádi geocaching zařaďte si tuto kešku (GC4ZPE0) do svého listu. Stojí opravdu za to. Skoro bych řekl, že je jedna z nejlépe provedených a povedených.

     Nicméně nejsme na tomto výletě kvůli geocachingu a tak nasedáme opět na Barborku a vyrážíme vstříc panoramatické silnici č. 119, která nás povede až do Greinu na Dunaji. Silnice je, zejména ve své spodní části, hodně klikatá a Majce se dělá hůř. Zastavujeme na malém odpočívadle v lese a Majka padá do trávy. Myslím, že i na chvíli usla. Já využil tuto přestávku na odložení několika vrstev oblečení. Už začínalo být opravdu teplo.

     Po půl hodince pokračujeme několik kilometrů k místnímu zájezdnímu hostinci a penzionu. Výborný a silný vývar a řízek je osvědčená klasika. Majka jen ochutnává a vzápětí upadá na nedalekou lavičku k "stabilizaci" žaludku. Opět se ptám, zda se nevrátit. Dostávám již tradiční odpověď. Trošku mě děsí čas. Za 4 hodiny jsme ujeli 118 km. Takhle do plánovaného cíle nikdy nedojedeme.

     Další naše cesta směřuje přes Grein, Amstetten do Waidhofenu na řece Ybbs. Odtud nás kola Barborky nesou po vyhlídkové silnici č. 31 a 25 do Palfau. Musím říct, že to je jeden z nejhezčích úseků, které jsem kdy projížděl. Táhlé, relativně rychlé zatáčky, do kterých je parádně vidět. K tomu naprosto bezchybný asfalt a kolem spousta nádherných panoramat lesů, hor a řeky Ybbs. Nádhera. Kdybychom měli trochu víc času, asi bych každých pár metrů zastavoval a fotil a fotil.

     V Palfau jsme původně měli plánovanou zastávku na kafe, ale chceme jet, dokud to jde, a tak pospícháme dál. U obce Gams bei Hieflau nás čeká krátká zastávka na vyhlídce a následný prudký sjezd (místy až 18%).

      Naháníme čas na rychlé údolní cestě, která nás přivádí do města Eisenerz. Při popojíždění v odpoledním provozu pozorujeme stavbu mostu na pylonech v protějším kopci.

     To musí být paráda. Marně přemýšlím, co to může být za cestu (zřejmě dálnici). O chvilku později bych si dal nejraději pár facek, jak špatnou jsem dělal domácí přípravu. Je to naše cesta - spojnice Eisenerz-Präbichl. Na několika málo kilometrech zde motoristé nejdříve prudce nastoupají cca 600 výškových metrů, aby vzápětí stejně prudkým sjezdem přejeli do druhého údolí. Jen pro zajímavost. V údolích byla teplota kolem 24°C, na vrcholu cca 14°C. Musím říct, že svezení to bylo parádní s luxusními výhledy.

     Jelikož začíná být dost hodin a Majka trvá na tom, že to dnes dotáhneme až do cíle, vjíždíme na dálnici a spěcháme na Zeltweg. Kilometry rychle ubýhají a už je tu odbočka na poslední dnešní disciplínu - Salzstiegel (1.530 m.n.m). Do cíle nám zbývá něco kolem 35 kilometrů. Ukazatel paliva signalizuje ještě 3 čárky, takže pohodička. Jedeme. Cesta je úzká a klikatí se hustým lesem. Trošku mě překvapuje navigace (doposud naprosto bezchybná), když píše "nezpevněná cesta", přestože jedeme po parádním asfaltu. Ale měla pravdu. Po pár zatáčkách asfalt mizí a následuje prudký výjezd po úválcované cestě posypané štěrkem. Paráda.

     Jednička střídá dvojku a zase zpět. Toho si všímá i palivoměr a pro jistotu ubírá napřed jednu, a pak pro jistotu i druhou čárku. Takže. Dojíždíme na vrchol, je nám zima (10°C), nemáme benzín, čeká nás štěrková cesta dolů, k ubytování asi 15 kilometrů a pumpa v nedohlednu. To je panečku radostí. Ale zvládli jsme to sem, zvládneme i závěrečný finish. Sjíždíme opatrně. Barborka sedí jako přibitá. V půlce kopce opět začíná asfalt a o několik metrů dál nacházíme i možnost ubytování. Majka (posilněna vidinou postele) vyráží na výzvědy (němčina je její doména). Za chvilku přichází zpět s tím, že 115 EUR za noc je přeci jen trošku dost. Jedeme tedy dál. Těsně před obcí Hirschegg (což byl náš dnešní cíl) nacházíme velice sympatický penzion. Cena je příznivá a tak není co řešit. Vybalujeme, Majka si jde konečně trochu odpočinout a já to ještě vezmu na nedalekou pumpu. Nakonec obavy byly zbytečné. V nádrži bylo 2,5 litrů benzínu.

     Jak jsem začal, tak i končím. Majce patří poděkování nejen za odhodlanost, s jakou bojovala s bacily, ale i za parádní fotky, které ještě stačila za jízdy vytvořit.

     Hezký večer a zítra snad už konečně Slovinsko.