Zvuk zvonů nedalekého kostela v obci Drežnica nás probouzí do dalšího krásného dne. Majka otvírá okno a dovnitř dolehne bečení pasoucích se ovcí, štěkot psa i ranní famfáry sousedovic kohouta. Venkovská idyla. Zbystříme, když k nám pronikne vůně připravované snídaně (v případě Majky vůně kávy).
Kolem desáté sedáme na motorky. Ode dneška jezdíme ve dvou. René, sedlajíc svého Transalpa a my na Barborce. Hned od začátku to bereme pěkně zostra. Od paní domácí máme tip na krásný vodopád nedaleko místa našeho pobytu. Bohužel jeho hledání po půl hodině "jízdy" po kamenech a suti (Majka chvílemi chodí pěšky) vzdáváme.
Druhé místo, které máme doporučené je výjezd k samotným hranicím Triglavského národního parku nad obcí Drežniške Ravne. Čtyři kilometry šotoliny a kamenů nám zabírá téměř půl hodiny. Ale dáváme to bez ztráty kytičky.
Výhled stojí za tu námahu.
Sjezd je již tradičně horší než výjezd, ale daří se. Pokračujeme do Kobaridu. Zde máme naplánovány dvě zastávky. První je Kobaridské muzeum. Toto muzeum je věnováno bojům první světové války v oblasti Tolminu, Kobaridu a Bovece. Podle informací uvedených u jednotlivých expozic zde probíhaly jedny z nejkrvavějších bojů 1. sv.v.
Po obědě pokračujeme na druhou zastávku, kterou je kostelík s kostnicí na malém vršku nad Kobaridem. Velice zajímavá stavba.
Začíná nás tlačit čas. Pár rychlých fotek a zpět do sedel. Dáváme "závody" s vodou řeky Soči. Ta nás doprovází až do Tolminu. Kousek za městem odbočujeme po nenápadné stezce (bez GPSky bych to opravdu hledat nechtěl) na kopec jménem Kobala. Výjezd je naprosto famózní. Spousta zatáček na úzké silničce, která se v poslední fázy mění v šotolinu. A ty výhledy.
Kobala je známým místem pro paragliding a závěsné létání. My máme štěstí a těsně po našem příjezdu máme možnost sledovat start jednoho rogalisty.
Tady bychom vydrželi celý den. Ale bohužel čas je neúprosný a čeká nás ještě spousta kilometrů. Vzhůru dolů. Mačkáme startéry a v obláčcích prachu mizíme směrem do údolí.
Naše odjezdy jsou teď velmi komické. Při ranní zastávce mi spadla přilba na zem tak nešťastně, že se odlomil kus otvíracího mechanismu plexiskla. To teď téměř nedrží v otevřené poloze. Stačí jakýkoliv pohyb hlavou nebo výmol a plexi se s hlasitým klapnutím zavře. Což se stává například uprostřed věty, na křížovatce, a samozřejmě také při každém rozjezdu. Majka a René se tím náležitě baví. No co, ať si taky užijou. Kývnutím hlavy zavírám hledí jak rytíř ve středověku a odjíždím. Než se ti dva dochechtají, už jsem o několik zatáček dál. Mimochodem, Majka jede z Kobaridu na motorce s Reném, aby udělala pár fotek naší Barborky.
Další kilometry naší cesty vedou přes Most na Soči směrem ke Slovinsko-Italským hranicím poblíž města Plave. Opouštíme Julské Alpy a vjíždíme do Pádské nížiny. Během pár set metrů se naprosto mění charakter krajiny kolem nás.
Za obcí Neblo uhýbáme z hlavní, která vede do Itálie a dále pokračujeme po hraniční (a bývalé vojenské) cestě zpět do Kobaridu. To co projíždíme je něco neuvěřitelného. Cesta tisíců zatáček. Snad padesát kilometrů nejedeme rovně déle než sto metrů. René dokonce prohlásil, že tolik zatáček nenajel za půlku své motorkářské kariéry (a to že už má hodně nacestováno). Prostě úžasné. Povrch se mění z asfaltu na makadam, šotolinu, kameny, beton a zpět na asfalt. Naprostá všehochuť. A kdybych zapomněl - spousta zatáček.
S Reném si to neuvěřitelně užíváme. Levá, pravá, levá, pravá a stále dokola. Tohle je motorkářský sen.
Za obcí Livek vyjíždíme na vrchol kopce zvaném Kolovrat. Je zde vybudováno muzeum pod širým nebem, zaměřené na zákopy a obranná postavení vojáků za 1. sv.v.
Parkujeme motorky,
a zatímco Majka volá paní domácí, že se opozdíme na večeři, vydávám se na průzkum zákopů a bunkrů. Bohužel nemám dostatek času na detailní prohlídku, a tak jen nahlížím.
Následuje opět parádní sjezd do Idrska a přes Kobarid rychle do Koseče, kde už máme přichystanou teplou večeři. Mňam.
A co zítra? Ještě uvidíme. Předpověď počasí není moc dobrá, takže se rozhodneme až ráno. Ještě ochutnáme místní víno a dobrou noc.
0 komentářů:
Okomentovat