Ráno se probouzíme do krásného dne. Sluneční paprsky se odrážejí v ranní rose, od potoka se ozývají zvonce pasoucích se krav a za domem dovádí stádo domácích lam. Jdeme na snídani. Dnes nás čeká o téměř sto kilometrů méně než včera, ale za to mnohem náročnějších. Potřebujeme nějakou energii.
Balení nám trvá neuvěřitelně dlouho. Jestli to takhle půjde dál, tak si budeme muset nastavovat budíček výrazně časnější hodinu. Nakonec se nám daří vyrazit až téměř ve čtvrt na jedenáct. Cesta nás vede přes obec Hirschegg a dále dolů do údolí na nájezd na silnici č. 70. Tady začíná parádní ranní rozcvička. Táhlé rychlé zatáčky s bezvadným asfaltem, to je naprostá paráda. Silnice nejdříve prudce stoupá, aby pak v několika vlásenkách zklesala až k St. Gertraudu.
Asi půl hodiny po odjezdu od místa ubytování se nám nad hlavou začínají ztahovat mračna a teď přichází i déšť. Zastavujeme u autobusové zastávky a Majka se souká do nepromoků. Já, se slovy, že potřebuji smýt zbytky mušek z kombinézy, si hraji na hrdinu.
Za silnějšího mrholení pokračujeme k našemu prvnímu passu tohoto dne, kterým je Weinebene. V počátečním stoupání přesahujícím 16% hravě předjíždíme zájezdový autobus německých turistů a pak už je šplháme a šplháme dál. Teplota klesá k 8°C a po stranách cesty se začíná objevovat sníh. Na vrcholu (cca 1.600 m.n.m.) se přidává i nízká oblačnost, takže krásné výhledy se tentokrát nekonají. Aspoň se nezdržujeme a v klesání se řítíme vstříc příjemnějším teplotám.
Bez zbytečného zastavování pokračujeme přes Deutschlandberg a Aibl k hraničnímu přechodu (a samozřejmě dalšímu passu) Radlpass (670 m.n.m.). Zde máme naplánovanou první občerstvovací zastávku. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Poslední živáček tu byl patrně ještě v době "předschengenské" a dnes bychom tu marně hledali i mrtváčka. Takže smůla. Prostě krom starých budov připomínajícíh historii hraničních přechodů tu není vůbec nic a vůbec nikdo. Vlastně něco tu je - zima...
Majka si zapíná MP3, já vyhřívané rukojeti a poprvé na naší cestě vjíždíme do Slovinska. Hned po pár kilometrech nás překvapuje množství divoké zvěře všude kolem nás. Překvapeně koukám na tachometr (40 km/h), když vedle nás odstartoval nějaký dravec a kdyby neuhl do lesa, možná by nás i předletěl. Když rychlost sděluji Majce, odpovídá: "No vidíš, a to se teprve protahoval..."
Krátce na to vjíždíme do města Dravograd. Zde jsem měl v itineráři uvedené dvě zajímavosti. Zříceninu hradu a starý železniční most. Hrad se nám nepodařilo najít a most ani nestojí za to. (Mimochodem - je hned vedle silničního, takže si ho člověk může prohlédnout i bez toho, aby se k němu snažil dostat). Z města nás pak vede silnice č. 112 směrem Ravne na Koroškem. Prý se zde dá dobře naobědvat. My však nějakou záhadou projíždíme celým městečkem, aniž bychom natrefili na jedinou "občerstvovnu". Těsně před cedulí konce obce proto zastavuji u nějakého hotýlku. Majka mě přesvědčuje, ať jedeme dál, že na to opravdu nejsme oblečení - a to na sobě má stále krásný, reflexní nepromok. No tak dobře. Najdeme nějakou pumpu a najíme se tam. Byli jste někdy ve Slovinsku? Pokud ano, tak víte, pokud ne, tak vězte, že pumpy tady jsou malé, někdy pouze pár stojanů, ale rozhodně ne s občerstvením. Takže? Správně, nejíme nikde. Snad ještě něco potkáme časem.
Za obcí Črna na Koroškem se zastavujeme u malého bistra a dáváme si aspoň něco k pití. Delší dobu už neprší a tak Majka hrdinně odkládá nepromok. Před chvílí nám také oběma došla baterka ve foťáku, tak využíváme vstřícnosti místní barmanky a fotoaparáty aspoň trošku oživujeme. Doufáme, že bude co fotit, jelikož za chvilku vjedeme na cestu č. 926, která má být tak trošku panoramatická. A taky tak trošku bez asfaltu... Naše průměrná rychlost se snižuje na 30 km/h. Jízda po mokré šotolince je veselá. A přesto se přistihuji, jak se chechtám do přilby. Prostě s touhle motorkou je to úžasné. Cestu nemá cenu popisovat. Byla to jedna velká paráda. Jak jízdně, tak především naprosto parádními pohledy. Mimochodem - poprvé se nám okazují Julské Alpy.
Tato nádherná vyhlídková cesta začíná ve své závěrečné části pěkně stoupat do Pavličova sedla. Po jeho přejezdu je zde hodně prudký sjezd (tentokrát už po asfaltu). Cesta je úzká a hodně klikatá. To si prostě člověk musí užít. Teda pokud zrovna nepotká protijedoucí náklaďák. Ale provoz je malý, takže pohoda.
Mimochodem, Pavličevo sedlo je hranice mezi Slovinskem a Rakouskem. Jedeme tedy opět spolkovou zemí Korutany. Ale jen krátce. Napojujeme se na hlavní silnici č. 82, která nás opět prudkým zatáčkovitým stoupáním přivádí na další hraniční přechod (Rakousko-Slovinsko) se jménem Seebergsattel, neboli Jezerski Vrch. Na jeho vrcholu a zároveň hraničním přechodu vysílám Majku na výzvědy do místní restaurace, co mají dobrého. Máme už opravdu hlad. Majka statečně vyráží. Najednou se zastavuje, otáčí se a volá: "Kde to vlastně teď jsme? Já jen, jakou řečí to mám zkoušet."
Pán, který tu obsluhuje jí však jde naproti a plynulou němčinou jí vysvětluje, že nevaří a může nám dát akorát tak něco k pití. Ach jo. Aspoň se trošku zahříváme a jedeme dál.
Sjíždíme z hor do Kranjské roviny, takže konečně můžeme trošku zrychlit a nahnat trošku času. U odbočky na kopec Krvavec vzpomínám na instruktory z paraglidingové školy goparagliding.cz, kteří se mě tu snažili naučit něco leteckého umění. Sakra, to už je tak dávno...
Projíždíme obcí Kranj, Škofja Loka a přes Železniky míříme na dnešní závěrečnou "atrakci", kterou je Bohinjské sedlo. Teda vlastně trošku předbíhám. Po cestě jsme měli ještě jeden zážitek. Jelikož začíná být opravdu hodně hodin, Majce je zima a oba máme hlad, snažím se vynecháním jedné odbočky cestu trošku zkrátit. Navigace ochotně spolupracuje a rychle trasu přepočítává. Nevím, zda si z nás taky chtěla udělat jednou legraci, nebo zrovna byly erupce na satelitech, ale najednou jedeme do kopce, že kdybych trošku přidal plyn, tak jsme na zadním. Kopec končí průjezdem dvorku chudinky staré ženy, která patrně ještě teď nechápavě hledí na polní kamenitou cestu, po které jsme její pozemek opět opustili. Byl to takový fofr, že paní ani nestačila nadávat a Majka to nestihla ani vyfotit.
Ale to už je zde Bohinjské sedlo. Výjezd byl okořeněn stavebními pracemi, takže se chvilkama jelo něčím co spíše připomínalo koryto potoka (v něm také asfalt není) a po té, co jsme v mlze a 7 stupních dosáhli jeho vrcholu už jen nekonečně kroutící se sjezd do Bohinjské Bistrice. Odtud jen pár kilometrů a šťastni, zdrávi a plní dojmů parkujeme ve Staré Fužině, kde máme domlouvené ubytování na další dva dny.
Po vybalení jdeme do protější restaurace na výbornou specialitku: Pleskavica s bohinjskim sirom. Výborná záležitost.
0 komentářů:
Okomentovat