Slovinsko 2014 - Den 7.

     Dnešním dnem se začíná náš návrat domů. Dovolená je pomalu u konce. Ale jelikož zastáváme názor, že i cesta je cíl, hodláme si to užít do posledního kilometru. Počasí nám zatím přeje.

      U snídaně se dozvídáme, že plánovaná cesta přes Vršič Pass není možná, protože po celonočním dešti a sněžení je silnice uzavřená. Možná objížďka vede přes Itálii. A tam je taky pěkně, ne? Nakládáme naše stroje, loučíme se s úžasnou paní domácí, zázemím místní farmy a bereme za hefty směrem Kobarid. Cesta je plná bahna, splaveného listí a větví. Noční déšť byl opravdu vydatný. Řeka Soča temně hučí svým korytem. Jindy průzračně tyrkysová voda je nyní kalně hnědá.

      Krásné ráno nás provází po silnici č. 203 na Predel Pass. Výjezd v tomto počasí je nesrovnatelný s deštěm předchozího dne.

 

     Na italské straně jsou na silnici zbytky sněhu. Teplota vzduchu kolem 4°C. Doufáme, že nepotkáme náledí. U Lago di Predil, na rozdíl od včerejška, pokračujeme po hlavní cestě na Tarvisio. Nádherná cesta s rychlými zatáčkami. Dnes se nám rychlejší cesty hodí. Máme toho před sebou opravdu hodně.

 

 

     Držíme se na SS54, která nás přivádí zpět do Slovinska. Časové zpoždění oproti přejezdu Vršiče není nijak dramatické. Jen chvilku a už v obci Podkoren odbočujeme na další průsmyk - Wurzenpass aneb Korensko sedlo. Počáteční stoupání 16% je malou ochutnávkou toho, co nás čeká dál. Kolmo jsme sice nejeli, ale moc už nechybělo ☺. V závěru se cesta narovnává. Přijíždíme k budově bývalé celnice. A zde překvapení. Zákaz vjezdu do Rakouska z důvodu lesní kalamity. Zátaras přes celou silnici je dosti výmluvný. Takže otočka a hurá stejnou cestou zpět do Itálie.

 

 

     V Itálii nezvládám navigaci a ta nás navádí na dálnici. Tenhle úsek naštěstí není placený, a tak zrychlujeme po autostrádě a doháníme časové manko. Za hranicí s Rakouskem dálnici opouštíme a jedeme po okreskách na Villach. Nejvyšší čas dát odpočinout strojům i našim zadkům a trošku se zahřát. Zastávka na kávu přichází vhod.

 

 

     Na kraji Villachu odbočujeme nenápadnou cestou mezi domy na jeden z jezdeckých skvostů, které Rakousko nabízí - Villacher AlpenStrasse. Tato placená vyhlídková cesta stoupá v nespočtu zatáček až na vrcholové parkoviště ve výšce 1.732 m.n.m. Pokud bychom chtěli, mohli bychom pak pěšky pokračovat až na nejvyšší kopec nad Villachem, který má 2.167 m.n.m. Asi to dnes nedáme.

 

 

     Vyrážíme vzhůru. Silnice je opravdu luxusní a díky roční době absolutně bez provozu. Jízdu si nesmírně užíváme. "Poserproužky" na pneumatikách opět o něco zužujeme a v jedné zatáčce si dokonce škrtáme stojánkem. Barborka se nezdá. Táhne jako býk, do zatáček se pokládá skoro sama a na rovinkách okamžitě vystřeluje vstříc další zákrutě. Ani se nenadějeme a jsme nahoře. Parkoviště zeje prázdnotou a tak se nikdo nepohoršuje, když dovádíme jak malé děti. Motorky parkujeme do sněhu, Majka dělá sněhového andělíčka a nechybělo moc, aby se nestrhla koulovaná.

 

 

     Uvažujeme o malém občerstvení, ale restaurace je zavřena. Nebe nad námi se zatahuje těžkými mračny. Během několika minut začíná sněžit. Dost hustě sněžit...

 

 

     Čas vyklidit pozice. Sjíždíme hodně opatrně. Naštěstí to zatím neklouže. Sníh se mění v déšť. Snažíme se mu ujet k Ossiacher See. Zde na nás čeká další vyhlídková cesta - Gerlitzenstrasse. Popravdě řečeno, velké zklamání. Na vrcholu se staví nový areál, silnice je rozbitá od stavební techniky, těžkých nákladních aut a ještě chtějí mýtné ve výši 8 EUR. Útěchou nám je krásný výhled na jezero.

 

 

     Začíná nás tlačit čas. Je téměř jisté, že do plánovaného cíle dnešního dne nedojedeme. Jsou čtyři odpoledne a do Steyru nám zbývá téměř 300 km. Vracíme se k jezeru a po pobřežní silnici ženeme do Feldkirchenu. Shodujeme se, že pojedeme do osmi a pak najdeme nějaké ubytování.

     Valíme dál. Rychlá údolní silnice č. 93 nás přivádí do Pőckensteinu, kde otáčíme na sever po 317.

 

 

     Svezení parádní nebýt toho, že opět začíná pršet. Přidává se zima. Pět stupňů na motorku opravdu není mnoho. V tomhle daleko nedojedeme. Pro dnešek to zabalíme. Před sedmou začínáme hledat ubytování. Majka se snaží snad v osmi penzionech, ale všude je obsazeno, nikdo neotvírá anebo je penzion již přes rok zavřený. Nakonec se zadaří ve Weisskirchenu. Ubytování jako na zámku, krásné pokoje a hlavně sušárna na naše oblečení. Jdeme ještě na jídlo a rychle spát. Zítra máme před sebou téměř 500 závěrečných kilometrů.