Po dvou dnech pobytu nás opět čeká balení a přejezd do další části nádherného Slovinska. Krásné ráno a hřejivé slunce láká k projížďce. Dnes bychom měli pokořit nejznámější průsmyk Slovinska - Vršič Pass. Ale k němu je ještě dlouhá cesta. Nezbývá, než vše nabalit na motorku, rozloučit se s paní domácí a vyrazit.
Začátek naší dnešní etapy kopíruje včerejší závěr, jen v opačném směru. Ze Staré Fužiny proto směřujeme na Jereku a dále po parádní cestě č. 905 do Krnice. Silnice šplhá prudce vzhůru v mnoha utažených zatáčkách. Jedeme pomalu. Asfaltový povrch na jižní straně svahu není nejlepší, a tak je aspoň čas v klidu zahřát motor na provozní teplotu. Přejezdem vrcholu se vozovka mění jako mávnutím kouzelného proutku. Krásné, rychlé svezení a už je tu obec Krnica.
Z této vesničky bychom měli pokračovat po silnici č. 907 na Mojstranu. Ale nebude to tak jednoduché. Zvolna dojíždíme k zábraně napříč silnicí a šipka značící objížďku ukazuje prudce doleva. Letmý pohled a je nám jasné, že tohle bude zábava. Objížďka to sice asi je, ale určitě ne po silnici. Jsme zvědaví, kolika lidem dnes budeme projíždět přes dvorek.
I když Majka přiznává, že se trošku bojí, zvládá to výborně a ještě dokáže pořizovat nádherné fotky.
Naštěstí nic netrvá věčně, ani objížďka, a tak po necelých dvou kilometrech najíždíme na plánovanou silnici č. 907 směrem Mojstrana. Cesta se velmi rychle mění z asfaltové na šotolinovou. Ale s naší Barborkou je to velká zábava.
Po několika kilometrech přijíždíme k památníku hrůz fašistické nadvlády. Slovinci zde zachovali torzo jednoho z domů vesnice, kterou němečtí vojáci vypálili.
No dobrá, přiznávám, že bych o tom asi ani nevěděl, ale byla tu keška. Nezdružujeme se dlouho a toto smutné místo opouštíme. Ještě chvíli pokračujeme po šotolině a to už nás vítá Mojstrana, kde odbočujeme z hlavní silnice do doliny Vrata.
Tato dolina se nachází přímo v centru národního parku Triglav. A je to tu opravdu nádherné. Naše první zastávka v údolí je známý vodopád Peričnik.
Ten je znám mimo jiné i tím, že se dá celý podejít. Jediný problém je, že člověk lehce zvlhne. Zvenku proto, že kolem vodopádu cáká hodně vody a ve skále je spousta menších pramínků vody. Zevnitř proto, že se pěkně zpotí, než k vodopádu od cesty vyšplhá. (Potvrzuji oboje).
Další otočky kol naší Barborky nás přivážejí na úplný konec této slepé cesty. Dál už jen po svých. Dojdeme alespoň k nedalekému Aljaževovu domu, který je výchozím místem horolezců pokořujících vrchol Triglavu. Procházka je příjemná a odměna ve formě výborného segedínského guláše ještě lepší.
Po krátké pauze jdeme zpět. Navlékáme několik teplejších vrstev a hurá do sedla. Vršič je už blízko. Barborka to už asi taky tuší, takže uhání údolní silnicí do Kranjske Gory. Odbočka na Vršič je značená už několik kilometrů, a asi proto jí málem mineme. Ještě že je motorka tak obratná a dá se otočit téměř všude.
Ve spodní části této horské silnice zastavujeme u jedné historické památky, kterou je ruský kostelík. Ten je zde na památku rusů, kteří (nedobrovolně) pracovali na výstavbě této silnice. Kostelík sám o sobě působí skoro pohádkově.
Výjezd na Vršič se nedá popsat. To se prostě musí zažít. Spousta parádních zatáček (na severní straně vylepšených dlažebními kostkami, aby se motorkáři a cyklisté nenudili), naprosto úžasné výhledy na skalní masiv Triglavu a...
... sněhové bariéry a zima.
Máme štěstí na parádní počasí, a tak si krátkou pauzu v sedle náležitě vychutnáváme. Už po cestě nahoru obdivujeme nespočet cyklistů, kteří ze sebe vydávají vše, aby dosáhli stejného cíle, jako my pootočením rukojeti. Neměnil bych!
Začínají na nás dotírat hejna mušek a komárů. Velíme k ústupu. A to ne ledajakému, ale rovnou směr Bovec. I sjezd z průsmyku je naprostá motorkářská nirvána. Dokonce i s absencí dlažebních kostek.
Přijíždíme k městu Bovec. Ještě se pokoušíme pokořit Mantgart (nejvyšší, po silnici přístupné, místo Slovinska), ale z důvodu sněhových závějí je cesta uzavřena. Opravdu škoda. Moc jsem se na ní těšil. Otáčíme zpět a nádherným údolím řeky Soči míříme k místu našeho ubytování pro následující tři dny, obci Koseč u Kobaridu.
Ubytování máme domluvené na domácí farmě. Od prvního okamžiku jsme nadšeni. Paní domácí je velice sympatická, pokoj i zázemí přepychové a když máme možnost ochutnat hody (večeři) v podání tradičních jídel z vlastních zdrojů, připadáme si jako v ráji. A ten západ slunce...
Ještě počkáme na kamaráda, který se za námi vydal dnes odpoledne z Čech a už se těšíme na zítřejší den, který nás provede po místních cestách a silničkách.
Dobrou noc.
1 komentářů:
Tak tedy mám velké minus, na ty sněžnice sem zapomněl :-(. Je to nádhera a krásný návod na dovolenou.
Okomentovat