Švýcarsko má mototuristům hodně co nabídnout, a tak dnešní den věnujeme převážně jemu. Již se stává tradicí, že ať vstaneme v kolik chceme, před devátou nevyjedeme ani náhodou. Aspoň sluníčko začíná už hřát. V noci přešla lehká studená fronta a tak dnes budeme vděčni za každý stupeň tepla navíc.
Kolem Nauderské pevnosti sjíždíme do vesničky Martinsbrück, v které je hraniční přechod z Rakouska do Švýcarska. Zde se napojujeme na krásnou silnici č. 27, po které jsme se včera vraceli domů. Dnes si ji užíváme snad ještě víc. Ve Švýcarsku je maximální rychlost mimo obec 80 km/h. A právě na této cestě se motorka dostane při maximální povolené rychlosti do nádherného rytmu, v kterém se jen houpete zleva doprava a zase zpět.
A nejen cesta je parádní. Tu si užívá hlavně řidič. A co spolujezdec? Ten má hodně co koukat kolem sebe. Ať už na hory
nebo historické památky.
Pro zpestření na chvilku z hlavní silnice sjíždíme na malou okresku, která se proplétá skrz několik vesnic v okolí. Dokonce chvilku jedeme i po šotolině. Paráda.
Vracíme se na hlavní a pelášíme dál. Mineme odbočku na Livigno a začínáme stoupat do prvního passa dnešního dne. Flüelapass. Rychlé, nádherně zakroucené, úžasné. Řekl bych motorkářský orgasmus.
Užívám si každou vteřinu. Kéž by tohle nikdy neskončilo. Barborka si tiše přede. Jen Majka tak šťastná není. S každý výškovým metrem klesá teplota a "někdo" tu podcenil oblečení. Dobrý důvod k zastávce na vrcholu a návštěvě místní občerstvovny.
Mají zde výborné svařené domácí džusy. To se pak zahřívá snadno. Také ochutnáváme tradiční rakouský koláč s ořechy a jahodami. Mňam.
Po krátké pauze sedáme na mašinu a už se kola valí po silnici č. 28 z kopce dolů.
A opět obdivujeme železniční stavby, kterých je Švýcarsko plné. Jsou nejen účelné, ale i krásné.
Davos. Vyhlášené, světoznámé lyžařské středisko. Jeho průjezd nám chvíli zabírá, a tak máme dost času pokukovat po okolí. Shodujeme se, že na nás působí trošku snobským dojmem. Ale možná jsme jen viděli špatnou oblast.
V horách je to lepší, a tak spěcháme na další atrakci, kterou je Albulapass. Majka se mi směje. Kývu hlavou ze strany na stranu jak indická loutka. Jenže, když já si nemůžu pomoct. Albulapass je ukázkou umu železničního stavitelství ve Švýcarsku. Pokud na Slovensku najdeme unikát, kdy vlak v jednom tunelu udělá zatáčku o 360° a nadjede sám sebe, tak zde tuto smyčku vytvoří třikrát, aby překonal neuvěřitelné stoupání. A je toho k vidění mnohem víc. Ne náhodou u každého viaduktu, u každého vjezdu do tunelu či před každou zastávkou stojí několik fotografů a čekají na ten "svůj" express.
Výlet místním vláčkem si necháme na někdy jindy. Teď je čas popojet trošku výš a porozhlédnout se po okolí. Už jsem se zmínil, že je Švýcarsko nádherná země? Výjezd na Albulapass je jasným důkazem.
I samotná cesta je nádherná. Z jedné strany hrubě otesaná skála a z druhé prudký sráz. Zejména pro "baťůžky" adrenalinová záležitost.
Netrvá dlouho a jsme na vrcholu. Majce začíná být opět zima, tak ani nezastavujeme a pokračujeme dál.
Přejezdem sedla se mění počasí. Vzduchem začínají poletovat dešťové kapky, teplota je necelých 10°C. Majka dává návrh na zlepšovák pro BMW. Rukojeti pro spolujezdce. Nemusí se s nimi řídit. Stačí, když budou vyhřívané. Asi mi závidí :-).
Teplota moc nestoupá ani při sjezdu do La Punt Chamues. Není vysloveně zima, ale silnější vítr ubírá pocitově pár stupňů.
Přijíždíme do Zernez. Z tohoto města budeme znovu stoupat, tentokrát po silnici č. 28 do Ofenpassu. Opět velmi silný a pozitivní zážitek. S Barborkou chytáme krásný zatáčkovitý rytmus. Majku za sebou ani necítím. Houpy houp, levá, pravá,...
Ty passa jsou v tomhle tempu nějaká krátká. Oproti plánu máme časovou rezervu, a tak zastavujeme pro pár fotek a ulevit našim pozadím. Přeci jen šestý den na cestě je už trochu znát.
Výhledy jsou, jak jinak, více než luxusní.
Dvacetosmička by nás dovedla až do Itálie, ale my tu máme ještě jedno zastavení. Umbrailpass. Tento průsmyk má několik zvláštností. První je, že vlastně nemá skutečný vrchol. Tvoří pouze mezisedlo pro Italské Passo dello Stelvio. Druhou zajímavost potkáme na cestě. Krátký úsek vozovky není vyasfaltovaný a jede se po šotolině. Důvod netuším, ale zmiňují se o tom průvodci již před mnoha lety. Spousta lidí to považuje za velkou nevýhodu a Umbrailpassu se proto vyhýbá. Pro nás je to naopak. I v sobotu je tu velmi malý provoz a my si můžeme nerušeně užít spoustu parádních zatáček a vraceček.
V "šotolinovém" úseku jsme potkali nejen cestovní motorky, ale i sportovní či choppery. Všichni projeli bez problému. Tento pass je opomíjen neoprávněně.
Přijíždíme na pomyslný konec. Zastavujeme u historické budovy bývalé celnice.
Radíme se co dál. Majka drkotá zuby, a tak popojedeme ještě o kousek dál a znovu vyjedeme na Passo dello Stelvio. Tentokrát z jižní strany. Chceme zopakovat včerejší gurmánský zážitek, ale číšník nás vítá s výkřikem: "Siesta, siesta". Máme smůlu. Nevaří. Takže jen čaj a jablkový závin.
Vracíme se stejnou cestou. Kousek Stelvia a Umbrailpass. Majka konečně vidí i divoké sviště. Celou dobu jsem jí říkal, jak jich jsou Alpy plné.
Poslední vracečka a jsme zpět na silnici č. 28. Jedinou zbývající zastávkou je Klosterkirche St. Johann v Müstairu. Na podrobnou prohlídku není čas, a tak celý areál aspoň obcházíme zvenčí.
A to bylo pro dnešek vše. Švýcarsko se s námi pomalu loučí. Přejíždíme do Itálie a přes Reschenass zpět do Rakouska, na místo našeho ubytování. Zítra je v plánu jen krátký výlet k nedalekému ledovci a pak započne cesta domů. Švýcarsko zůstane v našich srdcích i myšlenkách ještě hodně, hodně dlouho. A stejně se sem znovu vypravíme, jakmile René bude mít zahojenou ruku i motorku.
0 komentářů:
Okomentovat