Slovensko 2015, 2. část

     Ráno nás budí zvuky zvonců pasoucích se ovcí. Další nádherný den. René už od včerejška básní o kádí s horkou vodou v kempu ve Vavrišovu, kam bychom se dnes měli dostat. Ale to máme ještě pár kilometrů cesty. Tak hurá do sedel a vyrážíme. 

     Vracíme se do Brezna. Je tu nějak "černo", a tak jsme rádi, že nemusíme nikde zastavovat. Odbočujeme na Čierný Balog. V této vesnici je hlavní stanice muzejní lesní železnice. Místní spolek nadšenců zde provádí jízdy historickými i moderními vozy. 

     Po krátké pauze přejíždíme přes vrch Slatina do Hriňové. Chystají se tu nějaké slavnosti a i s motorkami máme problém se prodrat skrz hustý provoz. Když už se pomalu smiřujeme s realitou nekonečné kolony, navigace vypočítává objízdnou trasu a tak odbočujeme na malou silničku vinoucí se z Hriňové do Detvy. Nejen, že nám tím ušetřila cenný čas, ale cesta byla naprosto parádní. A ty výhledy...

     Najíždíme na hlavní silnici a zrychlujeme směrem ke Zvolenu. Ale opatrně. Na této silnici se již stalo mnoho dopravních nehod. Svádí k rychlé jízdě.

     Sídliště Západ. To je náš cíl. V místní pizzerii Bambus máme již dopředu dojednán speciální příděl potravy. Díky Maťka. 

     Nasycení k prasknutí (a to si ještě vezeme večeři) skáčeme do sedel a přes Banskou Bystrici míříme opět do hor. Nejdříve sportovní vyžití v Harmaneckých zatáčkách (René zase pěkně topil pod kotlem) a pak výjezd na Donovalský průsmyk.

     Zde zastavujeme na povinnou kávu (z vlastních zdrojů) a kocháme se krásou místní přírody. Je tu úžasný klid, voní tráva, ptáci cvrlikají. Prostě letní pohoda. Ani se nám nechce moc dál. Stojí to trochu přemlouvání, ale jedeme. V Liptovské Osadě opouštíme hlavní silnici a vrch Salatín objíždíme z jižní a východní strany. No, byla by to přeci nuda bez trošky offroadové vložky :-)

     Patřičně vyřádění již v klidu dojíždíme do Vavrišova. René si nevymýšlel. Pohodový kemp rodinného typu a obrovská káď s horkou vodou, do které majitel kempu nosí "vysoceoktanové" nápoje z místních zásob. Krásný večer.

     Ráno je zima. Blízkost hor je znát. Navlékáme o vrstvu termoprádla víc a kolem Vavrišovského skanzenu vyrážíme směrem Zuberec. Zuberecké zatáčky jsou vyhlášenou lokalitou vyhledávanou spoustou řidičů. Skutečná lahůdka. 

     Stroje odstavujeme na parkovišti nedaleko chaty Zverovka a lanovkou vyjíždíme na vrchol Roháčů. Výhledy na okolní hory za těch pár EUR určitě stojí. A po návratu dolů skvělá čerstvá gulášová polévka. Mňam.

     Nedaleko Podbielu objevujeme torzo staré vápenky. Kam se velikostí hrabe ta u Chuchle v Praze.

     Jelikož čas pokročil, nezdržujeme se dlouho. Chcem dnes ještě stihnout jednu turistickou lahůdku. A tak rychle do sedel a přes Zázrivou míříme do Těrchové. Odsud pak odbočka do Vrátné doliny a už jsme na parkovišti u lanovky na Velký Kriváň. 

     Po cestě domů ještě lákám Reného na motokáry v Liptovském Mikuláši. Špatná volba. Už nás tam nikdy neuvidí. Tak nepřijemnou obsluhu aby jeden pohledal.

     A večer - jak jinak - káď :-)

     Poslední den našeho putování po krásách východní části Slovenska nás vítá zataženou oblohou, z které občas padá voda. Osekáváme původní plán a jen v klidu projíždíme přes Tatranskou magistrálu. Kvůli nízké oblačnosti nejsou výhledy kdovíjaké. Aspoň máme důvod se sem někdy v budoucnu vrátit. Odpoledne sjíždíme do Popradu, kde v podvečer nakládáme motorky opět na vlak, abychom se další den probudili v Praze.

     Počtem dní i počtem najetých kilometrů byl toto jeden z kratších výletů. Na zážitky si ale stěžovat nemůžeme. Stroje poslouchaly dokonale a René je opravdu skvělý parťák. Díky.

Fotogalerie byla přidána na účet na rajčeti: Slovensko 2015 - druhá část

Slovensko 2015, 1. část

     Pomalu se blíží zahájení nové sezóny, V hlavě jsou už plány na nové výlety a přitom mám stále v počítači resty z loňského roku. A tak se přistihuji, že sedím v rámci služební cesty na hotelu v Bangladéšské Dhace a sepisuji vzpomínky na loňský výlet k našim východním sousedům.

     Ještě ani nevybledly vzpomínky na Dánsko v našich myslích, a už se s Reném chystáme na další výlet. Už jsme byli na severu, západě i jihu. Nezbývá než otočit čumáky našich strojů na východ. 

     V podvečer prvního dne se vydáváme již tradičně z Berouna na 40 km dlouhý přesun do Prahy. Cestu na východ Slovenska si zkrátíme využitím služeb Českých drah. Noční autovlaky jsou naprosto dokonalá záležitost. Místo trávení mládí na tankodromu D1 se v klidu vyspíme a ráno čilí a svěží budeme v Košicích. 

     Nakládání a poutání motorek má na starost pohodový chlapík (také motorkář) z Berouna. Baví nás historkami jiných cestovatelů, kteří se snažili připoutat 400 kg těžké mašiny pomocí gumicuků z Tesca. My jsme naštěstí situaci nepodcenili a kurt máme dostatek.

     Ve spacím vagonu se setkáváme se Sašou. Vrací se se svým Wildstarem domů do Prešova. Na cestě je již několik měsíců. Chlubí se mnoha oceněními "řádu ocelového zadku", který se uděluje při ujetí více než 1.000 km za jeden den. Dodává, že už i jeho čerstvě plnoletá dcera jich má několik. Jablko nepadá daleko od stromu...

     Za ranního rozbřesku zastavuje vlak se skřípěním brzd v cílové stanici Košice. Nabalujeme motorky a vydáváme se do víru velkoměsta. Tedy spíše do totálně rozkopaného čehosi se spoustou uzavírek. Za chvilku máme zamotanou hlavu nejen my, ale i naše navigace. Přecházíme na orientaci "podle Slunce" a za chvíli natrefujeme správnou cestu 547, která se nádherně klikatí krajinou do Jaklovců a dále 546 do Prešova. U oběda pozorujeme cvičení pilotů z nedaleké vrtulníkové základny.

     Po krátké občerstvovací zastávce pokračujeme po hlavní silnici na Svidník. Máme v plánu návštěvu Údolí smrti a Dukelského průsmyku. 

     Pomalu vjíždíme do obce Kapišová. Neveselou historii tohoto místa se snaží zdůraznit i počasí. Rychle se zatahuje těžkými dešťovými mraky a od okolních kopců se odráží hřmění z nedaleké bouřky. Ještě za sucha projíždíme celé údolí s mnoha památníky a monumenty.

     Na zpáteční cestě ještě zastavujeme u místa hlavních bojů Dukelské operace. Vybíhám na blízký svah udělat pár dokumentačních fotek. René zatím chystá kávu a také uklízí motorky. Začíná pršet.

     Po krátké přeháňce vyrážíme zpět ke Svidníku. Chyba. Chytá nás neuvěřitelná průtrž mračen. Vrážíme do stěny z vody. René pobízí svého Alpíka do skoku a jakžtakž ještě stíhá zaparkovat pod střechou nedaleké pumpy. Já se neodvažuji předjet jedno auto, a těch pár vteřin navíc stačí na to, abych na pumpu už brodil. Ani střecha není příliš záchrana. Prší totiž téměř vodorovně. Dohlednost klesá na pár desítek metrů. Uff.

     Operativně měníme plán cesty. V tomhle počasí a totálně promočení nemá cenu jet na Duklu a hledat někde kemp. Od místních dostáváme typ na ubytování v nově otevřeném srubu, který je nedaleko. Po ustání deště se vydáváme na cestu. Silnice jsou zaplavené a plné bahna, větví a dalších pastí na motorkáře. Naštěstí se všemu zdárně vyhýbáme a ve zdraví dorážíme na místo. S ubytováním není problém, jen v celém kraji díky bouři nejde elektřina, není teplá voda a nečepují pivo. OMG.

     Probouzíme se časně ráno. Za okny již slunce vysouší zvlhlou zem. Rozvěšujeme zvlhlé oblečení kde se dá a jdeme na snídani. 

     První dnešní zastávku máme v malé obci Krásny Brod. Poměrně jednoduše nacházíme místní kulturní památku - zříceninu starého kostela.

     Nedaleko se nachází církevní škola a nový kostel.

     Zatím co se snažím rozluštit oprýskaný nápis na informační tabuli, René dává přednost obdivování místní fauny. 

     Míříme stále na východ. V obci Stakčín vjíždíme do národního parku Poloniny. Nádherný kout nedotčené přírody. Zatáčky zakusující se do úbočí kopců Vyhorlatských vrchů nás přivádí k přehradní nádrži Starina.

     Silnice č. 558 nás přivádí do obce Ulič. Místní oblast je proslavená historickými celodřevenými stavbami kostelů. Obyvatelé Uliče si dali práci a postavili v místním parku modely všech těchto významných církevních staveb.

     Již jen několik kilometrů nás dělí od nejvýchodnější obce Slovenska - Nové Sedlice. Dál na východ už to po silnici nejde.

     Zjišťujeme, že i při znalosti češtiny a slovenštiny se v této oblasti téměř nedomluvíme. Převážnou většinu místních obyvatel tvoří Rusíni se svým jazykem a zvyky. Na druhou stranu musím říct, že se jednalo o velmi milé a příjemné lidi. Jen se podivovali, co tam děláme, případně co tam chceme vidět, když tam nic není...

     Vracíme se do Uliče, odkud by měla vést zkratka na Ublu a dále na Sobrance. V průvodci se píše, že cesta je jen pro terénní auta kvůli vyjetým kolejím. Na koleje jsme nenarazili. Už v prvním výjezdu nás zastavují velké a kluzké oblázky, které pod koly motorek odtřelují na všechny strany. Zastavuji. Na tohle nemám morál. René odvážně odjíždí na průzkum o několik kilometrů dál, ale po chvíli se vrací, že by to možná projet šlo, ale nemá cenu položit motorku kvůli pár kilometrům zajíďky. V duchu mu děkuji, že mě netlačí do tohohle kaskadérského počinu. Otáčíme se zpět na Stakčín a dále po hlavní přes Ublu do Sobranců. Těsně před nimi zastavujeme v malém opuštěném lomu na kávu.

     Ze Sobranců vede odbočka k místnímu přírodnímu skvostu - jezeru Morské oko. Jedná se o jezero ledovcového původu uprostřed Vyhorlatských vrchů.

     K večeru pak nalézáme kemp na břehu přehradní nádrže Zemplínská Šírava. Bohužel asi nejhorší ubytování, které jsme zatím zažili. Anebo jsme moc zhýčkaní kempy v Dánsku. Vybavenost skoro žádná, sociální zařízení ne zrovna z nejčistších a ceny spíše odpovídající hotelu. Ale co. Pan Daniels v tekuté podobě veškeré nedostatky odstraňuje.

     Ráno zahajujeme rozcvičkou na průsmyku Malé Brdo. Takovéhle vlnící silničky opravdu můžeme.

     Z Košic míříme na západ po silnici plné zatáček č. 548. Původní plán zastávky v krápníkových jeskyních Jásov měníme za palačinky v místní restauraci a už pobízíme naše stroje v zákrutách průsmyku Štos. 

     Kousek odtud směrem na jih se nachází jedna z největších hradních zřícenin Slovenska - hrad Krásná horka. Bohužel byl zrovna z důvodu rekonstrukce zavřený. Ale i z povzdálí působí mohutně. Chápeme, proč se v době vzniku považoval za nedobytný.

     V podvečer se ještě kocháme krásnou cestou do Brezna. 

     Z města nás vede René neomylně na jihovýchod do nedaleké vesnice, ve které je schovaný nádherný kemp s holandskými majiteli. Můžeme jen a jen doporučit. www.sedliackydvor.com

Fotogalerii z tohoto výletu je k vidění zde: Slovensko 2015 - 1. část (rajce.net)